Podvodné telefonáty

Když tedy včera telekomunikační operátor Aliatel odpojil telefonní linku, na kterou měli volat lidé, kterým telefonát ze Spojených států sliboval desetitisícovou výhru, jednalo se o skutek, kterým bylo množství lidí zachráněno nejen před podvodem, ale také před vlastní naivitou, respektive před vlastní blbostí. Vypátrat příčinu, proč se Aliatel rozhodl nevystavovat nadále občany pokušení, není těžké. Ve chvíli, kdy lidé byli důkladně varováni médii, se provoz linky, která důvěřivce připraví o několik set korun, rovná podnikatelské sebevraždě. Povedený klient, jehož jméno Aliatel s ohledem na smlouvu nesdělil, totiž ze sedmdesáti korun, které telefonujícího stála každá minuta hovoru s fiktivním dárcem, jistě odváděl operátorovi provizi.

Veřejnost tím pádem může v Aliatelu spatřovat spolupachatele podvodu a investice do opětovného získání dobrého jména mohou převýšit částku vydělanou na kalkulaci s lidskou řekněme naivitou. Poučení z tohoto příběhu je dvojí. S tím prvním přišel ministr informatiky Vladimír Mlynář, když řekl, že je třeba najít cesty, jak neslušné operátory trestat. Druhé poučení je obecnější: Používat rozum. Případů, kdy média přispěchají na pomoc, když se nám někdo snaží vyprázdnit kapsy, je totiž poskrovnu. V den, kdy televize upozorňovaly na podvodné telefonáty, vybízely současně v reklamách, abychom si pořídili například preparáty proti nadváze. Jejich koupě je totéž co telefonát pro výhru. Varování přitom žádné.