Podporoval Jan Palach reformní komunisty? aneb Palachův politický odkaz očima pamětníků ledna 89

Palachův týden, leden 1989, Václavské náměstí
Palachův týden, leden 1989, Václavské náměstí
Příběhy 20. století jsou tentokrát věnovány dvěma tématům. V první části se budeme zabývat Palachovými politickými názory, ve druhé pak tím, jak jeho odkaz vnímají lidé z protikomunistické opozice, kteří si Palachovu smrt připomínali v lednu 1989.

Před rokem vyvolal rozruch poslanec za KSČM Miroslav Grebeníček, když prohlásil, že Palachovy sympatie „patřily především reformním komunistům“. Bylo to účelové zkreslení, proti němuž se ohradila mimo jiné režisérka filmu Hořící keř Agnieszka Hollandová: „Já jsem Palachův ročník, studovala jsem tehdy v Praze na filmové škole a působila ve Studentském svazu. Velmi přesně si pamatuji na naše pocity a názory během té doby. Jan Palach žádný komunista nebyl.“

To, co je dosud o Palachově smýšlení známo, její názor potvrzuje. Na jaře roku 1968 student Vysoké školy ekonomické a poté FF UK (narozen 11. 8. 1948) sice určitě nezastával postoje, které by se daly označit za programově antikomunistické – jeho sympatie však nepatřily „reformnímu komunismu“, nýbrž spíš tomu, co reformně-komunistický proud v jeho (a nejen jeho) očích představoval: totiž otvírajícím se politickým svobodám.

Sovětská okupace Československa 21. 8. 1968 ho hluboce zasáhla: Vyrazil do ulic, fotografoval, psal protestní hesla, jeho odpor byl podle jednoho spolužáka až vášnivý. Špičky reformně komunistické KSČ v čele s Alexanderem Dubčekem po okupaci selhaly a vyšly vstříc moskevským požadavkům. V říjnu 1968 poslanci Národního shromáždění schválili smlouvu o dočasném pobytu sovětských vojsk, brzy na to Dubček prohlásil, že cestu z krize je třeba hledat ve shodě se sovětskými soudruhy.

Palach tohle všechno registroval, intenzivně se účastnil veřejného života, a když se 16. ledna 1969 na Václavském náměstí zapálil (inspirován pravděpodobně činy buddhistických mnichů ve Vietnamu), nechal po sobě dopis, v němž psal, že chce probudit společnost, vzhledem k tomu, že se národy ČSR ocitly na „okraji beznaděje“, žádal okamžité zrušení cenzury, zákaz rozšiřování okupačního tisku a vzdor, vyjádřený neomezenou stávkou. Jinak řečeno, Jan Palach zemřel pro svobodu své země, odmítal, aby byla nedemokratickou sovětskou kolonií.

Že jeho odkaz zůstal živý, se potvrdilo v lednu 1989 v době tzv. Palachova týdne, kdy se v Praze konala série spontánních protirežimních demonstrací, proti nimž tehdejší policie tvrdě zasáhla.

Co Jan Palach tehdy znamenal? A jak lze dnes jeho čin posuzovat dnes? O tom v pořadu, který tentokrát připravil Adam Drda, mluví například politolog Bohumil Doležal, spisovatel Petr Placák nebo psycholožka Dana Němcová.