Podpora regionálního rozvoje v EU: správná investice?

Zdůrazňuje se pouze, že Unie umenšuje prostředky na společnou zemědělskou politiku a procentuální podíl podpory regionálního rozvoje v evropském rozpočtu naopak roste. Jenže to samo o sobě ještě neznamená, že nad regionální politikou nemůžeme udělat řadu otazníků. Ač se o tom příliš nemluví, je řízena velmi problematickou filozofií.

S určitým zjednodušením můžeme říct, že otcem regionální politiky v její současné podobě je Jacques Delors. Předseda Evropské komise z let 1985-1995 ji chápal v rámci svých grandiózních plánů na postupný vznik Evropské federace. V ní bylo podle něj žádoucí, aby se rozdíly mezi členskými státy co možná nejvíce zmenšily. K tomu slouží především kohezní politika, čili politika soudržnosti. Ta má dostat prostředky do regionů, které z hospodářského hlediska zaostávají.

Takováto podpora jistě měla své opatření. V osmdesátých letech do tehdejších Evropských společenství vstoupily tři středomořské státy: Španělsko, Portugalsko a Řecko. Všechny byly relativně velmi chudé a především, řadu let v nich byly u moci diktátorské režimy. Společenství se zcela správně rozhodlo tyto země masivně finančně podpořit, což také nepochybně posílilo jejich vnitřní stabilitu a demokracii. Staré členské státy se tak z dlouhodobějšího hlediska nemusely obávat přílivu migrantů z nestabilních a neustále chudých středomořských zemí.

Pokud by si nynější Evropská unie vzala z tohoto úspěšného procesu příklad, bylo by vše v pořádku. Jenže pravdou je spíše opak. Kohezní politika totiž dnes má poněkud perverzní podobu.

Odhlédněme od toho, že postkomunistické země, které přistoupily v roce 2004, dostaly z eurofondů v poměru k jejich hrubému domácímu produktu řádově méně prostředků než Španělsko či Řecko. Mělo to politické důvody. Běžný západoevropský občan se rozšíření bál; především proto, aby pro něj neznamenalo příliš hluboký zásah do jeho kapsy. Středomořské země se navíc za žádnou cenu nechtěly vzdát miliard, na které si zvykly. Noví východoevropští členové tak dostali mnohem méně, než se možná původně předpokládalo. Ale na druhou stranu, proč ne? Patnáct let po pádu komunismu se tamní občanská společnost přes všechny limity již vytvořila, demokracie zapustila kořeny, hospodářství bylo více méně stabilní. Česko, Maďarsko či Polsko zaostávaly za unijním průměrem v HDP na obyvatele, ale nikoliv dramaticky.

Skutečně perverzní je ale fakt, jakým jsou miliardy z regionálních fondů v Evropské unii nadále rozdělovány. Relativně nejvíc prostředků stále plyne do Řecka, nikoliv do Bulharska či Rumunska, kteréžto země jsou z unijního pohledu skutečně chudé a tamní demokracii můžeme klidně označit za křehkou. A co víc: jedním z cílů regionální podpory je také posílení konkurenceschopnosti. V rámci toho mohou peníze plynout kamkoliv, tedy i do regionů skutečně bohatých. Brusel tak může financovat třeba internetové připojení na rakouském venkově. Je toto příklad skutečně smysluplně vynaložených prostředků?

Chápu, že občané v bohatých zemích na Unii nadávají, a ta se jim proto snaží - s prominutím - předhodit důkazy, že je tu i pro ně. O racionalitě takových akcí ale můžeme s úspěchem pochybovat. Aby měla politika regionálního rozvoje skutečně smysl, musela by vypadat asi takto: místo stovek miliard by na ni šly maximálně desítky, zbytek by Unie měla vynaložit na masivní podporu školství, výzkumu a vývoje. Všichni přece víme, o jak důležité oblasti se jedná a jak výrazně v nich dnes Evropa ztrácí. Skutečně účelná regionální podpora by pak neměla směřovat do Rakouska, Francie, ale ani do severních Čech nebo na Ostravsko. Všechny tyto regiony mají řadu problémů, ale ty jsou řešitelné v rámci národního státu. Skutečně nejsme tak chudí, jak sami s pomyšlením na nabytý bruselský měšec rádi tvrdíváme. Podpora by měla směřovat tam, kde je skutečně nutná, tedy především do Rumunska a Bulharska. Ale nejen tam. Je přece v zájmu všech, aby byla v problémových či konfliktních regionech na hranicích Unie podpořena prosperita, stabilita a demokracie. Skvělým příkladem je Černomoří, kde Unie hodlá financovat přeshraniční projekty mezi takovými státy, jako je Rusko, Turecko, Gruzie nebo Ázerbájdžán. Přesně taková politika má smysl. Jenže z bruselských regionálních fondů na ni v současnosti směřuje trestuhodně málo prostředků.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .