Po válce už jsme nebyli antifašisté, jenom Němci

Klíčovou část života prožila odtržena o rodiny (za nacistů), v internačním táboře (po květnu 1945) nebo ve vyhnanství.

Eričina maminka Sofie byla zarytá odpůrkyně německých národních socialistů, a hned po záboru pohraničí v roce 1938 ji zatklo – a po krátké době propustilo – gestapo. Za války pomohla mnoha lidem několika národností.

V roce 1940 byla znovu zatčena a nacistické úřady jí odebraly děti: Anna skončila v dětském domově v Čelákovicích, Erich musel na práci u sedláka ve Waltersdorfu (Žleb) a malou Eriku se sestrou si vzali strýc a teta Engelbertovi ze Svitav.

Sofie byla opakovaně propouštěna a zatýkána, mučili ji a vyslýchali, přesto dál pomáhala lidem v okolí. Ještě na jaře 1945 zachránila mladého německého vojáka – zběha, kterého nejdřív ukrývala a pak po nocích odvedla domů, přes hranice, několik stovek kilometrů.

Po osvobození byla rodina Rotterových perzekuována stejně jako všichni Němci. Eriku nejprve poslali do internačního tábora v Olomouci-Hodolanech, kde v otřesných podmínkách prožila tři měsíce.

„Jeli jsme, a to byl bordel, od těch Čechů, protože akorát jedna byla henleinovka. Většinou jsme byli všichni z rodin antifašistů. To bylo tak nespravedlivé. Tak já jsem tam byla tři měsíce. Spali jsme na holé zemi. V místnosti nás bylo 48. A tam to bylo kruté.

Už jste slyšel o Hodolanech? Ne, že? O tom koncentráku se úplně mlčí. V noci jsme měli strach jít sami na záchod. Tam pokaždé nějaký německý voják visel. V noci. Hlídka se tím pak bavila. Nebo je mlátili. V chodbě byl stůl. Tam je uvázali a mlátili. A když už byli v bezvědomí, tak je stejně mlátili. My jsme potom přišli z práce a krev tam tekla. A my jsme to museli uklízet. (…)

Sofie Rotterová, maminka Eriky Bednářové|foto: Post Bellum

A hlad. Ráno jsme dostali hrnek černé kávy, té hořké melty, a kousek tvrdého chleba. Až večer jsme pak dostali polévku. Když jsem poprvé viděla tu polévku... Byla z nějakého starého hrachu a fazolí a plavali v ní červíci. Já jsem říkala: ,To já jíst nebudu.‘ A vedle seděla paní a řekla: ,Buď ticho a jez. Zavři oči. Nesmíš se dívat, co jíš. Jestli chceš přežít, tak to musíš sníst.‘ Tak první den jsem to vyzvracela a pak už jsem to jedla.“

Na jaře roku 1948 byla Erika i s maminkou vysídlena na Uničovsko, kde pracovaly bez mzdy, jen za ubytování a stravu. Erika Bednářová byla v té době už vdaná a měla s sebou čerstvě narozené dítě – manžel Oldřich byl povolán na vojnu a o tom, že jeho ženu vysídlili, nic nevěděl.

Čtěte také

Z Uničovska se Erika dostala až díky manželovým rodičům. Maminka Sofie Rotterová tam pracovala celé tři roky, než ji „vyreklamovali“ němečtí antifašisté z Rapotína. Erika pak žila s manželem v Loučné nad Desnou.

Neuměla česky, a tak nemohla získat žádné zajímavé zaměstnání, pracovala v lese a poté, od roku 1968, v továrně Velamos. V roce 1997 zažila povodeň na řece Desné: stála v kuchyni po kolena ve vodě – a sledovala, jak jí obrovské balvany strhávají dům...