Po sudetoněmeckém sjezdu

Premiér Špidla má ostatně svou letošní perlu v centrální otázce sudetoněmeckých vztahů zřejmě už za sebou, když při návštěvě ve Frankfurtu nad Mohanem při diskusi na univerzitě udivil své spolubesedníky prohlášením, že takzvané Benešovy dekrety platí a platit budou. Popřel tím, de fakto, česko-německou deklaraci, v jejímž rámci se v březnu 1999 německý kancléř Schröder a tehdejší český premiér Zeman dohodli na formulaci, že poválečné dekrety jsou "vyhaslé". A nebudou problematizovat aktuální česko-německé vztahy.

Špidlovo poslední prohlášení tak bylo jenom vodou na mlýn těm nesmiřitelným kritikům z řad sudetoněmeckých funkcionářů, kteří vždycky tvrdili, že jsou čeští politici nepoučitelní.

Barvu v sudetoněmecké otázce navíc Špidla přiznal už loni před sudetoněmeckým sjezdem v Norimberku, kdy označil, v rozhovoru pro Süddeutsche Zeitung, poválečné vyhnání Němců z Československa za zdroj míru. Ti, kteří se tehdy stali jeho obětí a dnes ještě žijí, byli tenkrát v drtivé většině malé děti. Špidlovo hodnocení jim nicméně dodnes přisuzuje kolektivní stigma kolaborantů s nacisty, kteří museli být, coby nespolehlivé živly, odsunuti, aby nevyvolali třetí světovou válku.

Úvahy tohoto druhu ukazují názorně, do jakých diskriminujících poloh se čeští politici mohou dostat, když se snaží ztotožnit s tónem poválečných dekretů, které paušálně obvinily dvě neslovanské menšiny v zemi ze zrady a odepřely jejich příslušníkům presumpci neviny. Jestliže jsou totiž dekrety skutečně vyhaslé, jak oficiálně tvrdí česká politika, a jestliže byly majetkové přesuny opravdu tak evidentně potvrzeny poválečnou reparační konferencí v Paříži, jak to dokládá rozsáhlá analýza českého ministerstva zahraničí, je tím nepochopitelnější, proč kvůli nim Praha pořád ještě riskuje roztržku s nejbližšími sousedy.

Že se jedná o téma formálně uzavřené i na evropské úrovni, navíc loni výslovně potvrdilo dobrozdání renomovaných odborníků na mezinárodní právo, kteří došli k závěru, že československé poválečné zákonodárství nezakládá už dnes nové právní skutečnosti a vstupu České republiky do unie tudíž nebrání. Už tehdy dala ale Evropská komise zároveň jasně najevo, že by uvítala gesto, kterým by se česká společnost distancovala od těchto temných stránek minulosti.

Na sudetoněmeckém sjezdu to nepřímo zopakoval předseda Evropského parlamentu Pat Cox, když z video záznamu prohlásil, že Němce a Maďary, kteří byli po druhé světové válce odsunuti z Československa, potkalo těžké bezpráví a jejich utrpení nesmí být zapomenuto. Shodou okolností seděli to poledne v televizním studiu premiér Špidla a předseda ODS Topolánek, kteří na prohlášení předsedy Evropského parlamentu mohli bezprostředně reagovat. Učinili tak ovšem stereotypním ujištěním, že otázky poválečného uspořádání nikdo v Evropě otvírat nehodlá. To je nepochybně pravda. Ale o tom předseda Evropského parlamentu věru nemluvil.

Nepřímá výměna názorů mezi ním a českým premiérem nicméně jasně ukazuje, kde je jádro problému. Dialog s českými politiky na téma morální stránky vyhnání je už léta, má-li se to vyjádřit lidově, o voze a koze. Jedinou světlou výjimkou bylo letošní vyjádření prezidenta Klause, který prohlásil odsud za, z dnešního hlediska, nepřijatelný. Otázkou nicméně zůstává, zda Klaus chápe své vyjádření obdobně, jako ho pochopil například bavorský premiér Stoiber. Pro Stoibera představuje totiž Klausův výrok, jak o tom jasně mluvil v neděli v Augsburgu, východisko k otevřenému rozhovoru, na který se evidentně do Prahy chystá, a to dokonce v doprovodu sudetoněmeckých představitelů.

Pro Klause však bylo jeho vyjádření nejspíš tečkou, po které už nemůže následovat nic, protože se podle společného stanoviska českých politiků, které Klaus před loňskými parlamentními volbami spolu s komunisty, inicioval, přece není o čem bavit. Diametrální rozdíl v obou postojích je nejsnáz vysvětlitelný z hlediska interkulturní problematiky. Tu zkoumají psychologové a ekonomové na obou stranách hranice už delší dobu, a to proto, aby zajistili hladký chod česko-německých společných podniků. Každý poučený český nebo německý manager tudíž dneska například ví, že zatímco Čechům stačí napovědět, dokonce podle starého pořekadla o chytrém a o hloupém, kterého je nutno trknout, protože v komunikaci používají nejen slova, nýbrž i celé své emoční zázemí, potřebují Němci, kteří na rozdíl od Čechů sázejí na verbální komunikaci, všechno důkladně vydiskutovat.

Zhruba podle hesla, že co nebylo jasně řečeno a zcela vysloveno, to prostě neexistuje. Tlak na zřetelnou verbalizaci problému ale Češi nechápou a vysvětlují si jej postranními úmysly. Němci zase podsouvají Čechům neochotu se dohodnout. Domluvit by se přesto mohli snadno, a to i o těch nejproblematičtějších otázkách. Stačilo by si připustit, že ten druhý je vnitřně prostě zcela jinak ustrojen než já sám.