Písařství neboli chemie, biologie a elektronika

Inkoust je sice jen barevná tekutina, ale v předcházejících staletích byl jedním z nejdůležitějších prostředků pro zaznamenání všeho vědění a umění. Začal se používat nejprve v Číně a Egyptě, pravděpodobně ve stejnou dobu, tj. kolem roku 2500 př. n. l. Nejznámější a do 19. stol. také nejrozšířenější byl duběnkový inkoust. Je to výše zmíněný roztok síranu železnatého a taninu z duběnek, což jsou kulovité nádory na listech a plodech dubů vytvořené larvami hmyzu podobného mouše. Podle přísad se rozlišuje také kampeškový či anilinový inkoust a další. Nevýhodou železoduběnkového inkoustu však bylo to, že časem zhnědl až zrezl a výrazně narušil papír, který se dnes rozpadá.

Jeden starý návod na duběnkový inkoust zněl takto: "Opatři stejné váhové množství duběnek a višňové pryskyřice, pryskyřici namoč za dorůstajícího měsíce - 5. nebo 11. dne - do medoviny v množství, které se vejde do tří vaječných skořápek, nebo do vody a nech máčet dva týdny. Duběnky roztluč na prášek a prosej sítem. Pak vezmi nevelké železné desky a v počtu dvaceti nebo třiceti je pomocí provázku upevni na dřívko a zavěs do nádoby (s připravenou tekutinou). Míchej dvakrát denně po dva týdny. Pak přilij tři lžíce vína a dvě lžíce čerstvého medu. Inkoust slij tehdy, až získá černou barvu, když je nebe čisté a jasné. Vydrží pak dva nebo tři roky i déle."

Nejstarší inkousty se vyráběly z jednoduše dostupných ingrediencí - vyráběla se směs ze sazí a arabské gumy, do které se vmíchal ocet, nebo se vytvářela směs ze sazí, bílku a medu, používaly se také olšové šišky atp. Jiný zajímavý postup výroby inkoustu pochází rovněž ze středověku: houba hnojník obecný (Coprinus comatus), zvaná také "právníkova paruka", se nechala v keramické nádobě někde v teple zetlít. Vznikla z ní řídká černá kašovitá hmota, z níž se slila tekutina a inkoust byl hotov. Pokud však písař stál o tmavší a kvalitnější inkoust, vařil tuto tekutinu, dokud se jí polovina nevyvařila. Nejčastěji se psalo černým inkoustem, ale na části textů, především na iniciály, se používaly i jiné barvy, např. modrá, zelená, červená, žlutá, zlatá a také bílá. Základem pro modrý inkoust byl azurit, pro zelený malachit, pro žlutý sopečná půda nebo šafrán, zlatý se vyráběl velmi jednoduše z bílku a práškového zlata, bílý z oceli.

Na první pohled se zdá, že dnešní doba inkoustům nepřeje. Ale není to tak docela pravda, neboť stále existují inkousty nejrůznějších barev, a od roku 1993 dokonce tzv. elektronický inkoust, zkráceně e ink. Je to bezbarvý roztok obsahující mikročástice dvou barev s opačným elektrickým nábojem. Většinou jsou to bílé částice v kombinaci s modrými, zelenými, červenými nebo černými. Elektronický inkoust je možno nanést prakticky na jakýkoli povrch, nejen na papír, a pomocí elektrického proudu se pak mění poloha barevných částic, jedny tvoří pozadí a druhé písmo či obrazce. Také se již pracuje na elektronickém papíru (e paper), a rovněž na futuristické elektronické knize (e book).