Petruška Šustrová: Tbilisi

Jedním z mých nejmilovanějších měst, možná vůbec nejmilovanějším, je gruzínské Tbilisi. Byla jsem tam poprvé asi před deseti lety a přiletěli jsme kolem čtvrté ráno, letecké společnosti to mají vymyšleno tak, že se tam z Prahy v rozumnější hodinu doletět nedá, pokud člověk nechce trčet několik hodin na některém letišti.

V Tbilisi čekal kamarád s autem a navrhl nám, že nás proveze městem, protože před pátou ráno jsou ulice úplně prázdné a my si budeme moci Tbilisi trochu prohlédnout. Opravdu nám ukázal různá krásná místa, ale toho, co mám na Tbilisi nejradši, jsem si všimla až později, a dokonce ani ne při první návštěvě.

Poprvé jsme tam totiž přiletěli jako mezinárodní pozorovatelé parlamentních voleb, takže na procházky po městě nebyl čas. Trochu hekticky nás vozili z jednoho konce města na druhý, museli jsme si vyřídit akreditaci a nechat se poučit o předvolební situaci, z gruzínských novin bychom toho moc nevyčetli, i když se můj kolega vyzbrojil tím, že se naučil gruzínskou abecedu a zjistil, jak se řekne "dobrý den" a "děkuji". Měl s tím velký úspěch, ale byli jsme tehdy v Gruzii jen čtyři dny, takže v jazyce nepokročil a museli jsme se spolehnout na mou oprášenou školní ruštinu.

V roce 2001 jsem měla příležitost strávit v Gruzii celý měsíc, a kouzlu Tbilisi jsem propadla. Nejradši mám tbiliské balkony, a ty na hlavních třídách není moc vidět a na kostelech, kterých je tam spousta, samozřejmě nejsou. Balkony jsou hlavně v postranních uličkách starších čtvrtí města, a jsou úžasně různorodé.

Některé se zdobeny kovovým krajkovím vznášejí nad ulicí plnou starých stromů a vyvolávají představu měšťanských rodin ze začátku dvacátého století, jiné jsou chudičké, skoro jen prkenné, a člověk přemýšlí, proč na nich vlastně nevisí prádlo. Není nic výjimečného vidět dům s pěti nebo šesti balkony, které jsou si naprosto nepodobné, jako by se každý byt či aspoň každý balkon byl stavěl zvlášť a do jednoho domu je složila jakási náhoda.

Tbilisi je město pod horou a hora Mcatsminda vypadá úplně stejně jako na obraze slavného malíře Nika Pirosmaniho - zelený vrch, středem jehož úbočí obráceného k městu vede lanovka. Lanovka bohužel nejezdí, po pádu komunismu a rozpadu Sovětského svazu se něco rozbilo a město ji do roku 2004 neopravilo.

Od té doby jsem v Tbilisi nebyla, tak nevím. A jeden z ze snů, které se mi, doufám, ještě splní, je projít se zase po tbiliské hlavní třídě Rustaveli, pak vyjet lanovkou na horu, a tam si v zahradní restauraci dát s přáteli šašlik. A sklenici báječného gruzínského vína.

Autorka je novinářka