Petruška Šustrová: Případ Kundera

Bylo by laciné se rozčilovat nad Kunderovým chováním, zajisté spisovatel sám také dávno dobře ví, že to dělat neměl, a jistě to nemá se svým svědomím snadné. Představa, že by se jeho provinění nějak umenšilo, kdyby se byl o celou záležitost podělil s veřejností, mi připadá dost absurdní: snad každý z nás má na svědomí něco, o čem nechce moc mluvit a co by byl nejradši, kdyby se bylo nikdy nestalo.

Důležitější je něco jiného, a to doba, ve které jsme žili, a která podobně ohavné činy vyžadovala. Ne, nemyslím si, že pana Dvořáčka udala doba, ta takové věci neumí. Odpovědnost za těch čtrnáct let vězení nese samozřejmě Milan Kundera, jakož i soudci a všichni ostatní, kdo se na odsouzení pana Dvořáčka podíleli, ale ty teď ponechme jejich svědomí a soudu vyššímu. Jde, opakuji, o dobu, ve které jsme žili.

Dodnes se totiž setkáváme s lidmi, kteří jsou upřímně přesvědčeni, že hrůzy padesátých let a hnus normalizace byly výstřelky, ale že v podstatě šlo o dobrou a spravedlivou myšlenku, která se zvrhla v horor. Není tomu tak. Myšlenka, která vyžaduje - nebo jejíž nositelé vyžadují - aby byli stoupenci jiných názorů potlačeni, není dobrá ani spravedlivá, nýbrž zrůdná. A systém, který se komunisté snažili nastolit po skončení druhé světové války ve střední a východní Evropě, a který předtím sovětští bolševici nastolili v Rusku a okolních republikách, byl rovněž zrůdný.

Státní úřady záměrně a cílevědomě vnášely do života občanů strach, nutily je, aby skrývali své názory a naopak udávali názory svých kolegů a známých, aby oznamovali politické nebo pořádkové policii jejich slova a činy, které odporovaly veřejně hlásané doktríně. Každý není schopen se strachu vzepřít, a lidé mohou mít i všelijaké osobní důvody, aby udělali něco hanebného, například někoho udali.

Režim, který nutí lidi k podobným věcem, příčícím se slušnosti a běžným lidským vztahům, je zločinný. Není na místě si namlouvat, že se to dělo v zájmu nastolení sociální spravedlnosti: západoevropské státy za několik desítek poválečných let nastolily podstatně vyšší životní úroveň a větší míru sociální spravedlnosti, než dokázal kterýkoli ze států sovětského tábora. Systém, který zavedli bolševici v Sovětském svazu a po nich komunisté například v naší zemi, byl založen na něčem jiném: na tom, aby sami zůstali u moci.

Příběh, který přinesl Respekt, samozřejmě není jediný svého druhu - udávání totiž nebylo nic výjimečného - a bude jen dobře, když se o nich budeme dozvídat. Není to jen poučení historické, ale i ryze praktické. Pokušení moci je veliké, s komunismem ani nepřišlo na svět, ani neskončilo, a podléhají mu mnohdy i lidé, u nichž bychom to byli nečekali.

Autorka je novinářka