Petruška Šustrová: Malé události

Velkých slov jsem z různých reprodukčních zařízení slyšela spoustu – a kde jsou ti, kdo je pronášeli? Většinou v zapomenutí a opovržení, na místě, jemuž se říkávalo smetiště dějin. Chápu, že politici mají velká slova v náplni práce, ale rozhodně jim to nezávidím: může být příjemné, když člověku davy pořádají ovace, ovšem svádí to k nepoctivosti.

Mnohem radši mluvím k menšímu okruhu posluchačů, tak dvacet třicet je můj limit. Člověk se nevznáší nad zástupem, který od něj čeká kdovíco, prostě jen vypráví o tom, o čem si myslí, že by jeho posluchače mohlo zajímat, a setkání neztrácí lidský rozměr. Taky to není nijak snadné, musíte si dobře rozmýšlet, co by vaše posluchače mohlo zaujmout, co by je mohlo rozesmát, aby to nebylo jako na nudné přednášce, a co by si mohli pamatovat déle než tři minuty.

Proto docela ráda jezdím na všelijaké nepříliš velké festivaly nebo diskuse, kde je velmi pravděpodobné, že za mnou pak někdo přijde a řekne mi, že se mnou v tom nebo onom souhlasí, nebo pro změnu nesouhlasí, a já vidím, že jsem nemluvila do prázdna, že to nebyla akce, která se naplánuje, uskuteční, odškrtne – a zavře se za ní voda.

Moc se mi líbilo před týdnem na Dnech české kultury v polské Jelení hoře, která leží asi třicet kilometrů od našeho Jablonce nad Nisou. Nejen kvůli diskusi, na které jsme s kamarádem vyprávěli o Polsko-československé Solidaritě, kterou kdysi zakládal. Seděli jsme pak na náměstí u stánku, na pódiu za mými zády hráli čeští muzikanti, a zaslechla jsem něco, co mi udělalo velikánskou radost: nějaká paní komusi říkala, že ho – nebo ji? – už dávno neviděla, a dodala: Kdyby nebylo téhle české kultury, neviděli bychom se zase roky. To je přece důvod, aby se podobné záležitosti pořádaly a konaly, vždyť nic nemá větší smysl, než aby se sešli lidé, kteří by se jinak nesešli, dávno se neviděli a mají si co povědět!

Ještě lepší je, když se dostanu někam, kde nemusím vystupovat, a jenom pozoruji a poslouchám ostatní. To jsem zažila před pár dny na výstavě Česká šlechta ve službách Masarykovy republiky, která se právě nyní přestěhovala z Hodonína do Lysé nad Labem. Z oken bývalého augustiniánského kláštera, kde je instalovaná, je krásný výhled na střechy městečka, bylo slunečné odpoledne, a já jsem si prohlížela panely a poslouchala, co si návštěvníci o výstavě a o šlechtě povídají.

A pak jsem se jen autora výstavy Zdeňka Hadry zeptala, jestli má taky nejradši Zdeňka Bořka Dohalského, který je mým hrdinou už nějakých čtyřicet let, od chvíle, co jsem o něm poprvé četla. Na chvíli trochu zrozpačitěl, ale pak odpověděl, že vlastně ano, a já jsem odjížděla domů úplně spokojená.

Autorka je novinářka