Petruška Šustrová: Magnesia litera pro Fízla

Často mívám pocit, že mluví-li se o komunistickém režimu, uvádějí se jen strašná padesátá léta. Jsou samozřejmě nepominutelná, z osudů lidí, kteří se stali oběťmi režimu jde mráz po zádech, a zároveň člověk žasne, jakou vyrovnanost a duchovní sílu si ti lidé dokázali zachovat. Jen si myslím, že by se měla víc připomínat i normalizace, která se na české společnosti strašlivě podepsala.

A právě to Placák ve Fízlovi dělá. A dělá to jiným způsobem, než je v kraji zvykem: pokud se o normalizaci píšou knihy a točí filmy, často z nich ta doba vychází jako bizarní a trochu legrační, jako čas mírné nudy, zaplněné soukromím, a občas narušované nějakým estébáckým kouskem. Je mi to protivné, ale buď jsem nečetla ty správné knihy a neviděla ty správné filmy, nebo se autorům nedaří vyhmátnout strašný tlak ubíjejícího ponižování a nepříliš nápadnou, leč všudypřítomnou korupci.

Placák tu normalizační idylu rozbíjí obřím kladivem. Neostýchá se mnohokrát velmi tvrdě hodnotit estébáky, nebojí se útočit na přikrčené sousedy, a navíc vnáší do vylíčení normalizační doby vlastní, občas trochu výstřední pohled. Odhaluje tak jeden strašný normalizační rys: snahu potlačit všechno, co se jakkoli odlišuje, zařadit každého pěkně na jeho místo, přinutit ho k poslušnosti a naprosté konformitě, připravit ho o jakýkoli názor.

A ještě jak podle: myslet si můžete, co chcete, ale nesmíte to veřejně říkat. A radši ani v soukromí. Kdo se nepodřídí, ten vyletí ze školy i z učení, a půjde k lopatě. A jestli ani to nepomůže, půjde do kriminálu! Pravým smyslem normalizace bylo udělat ze všech tupé a snadno ovladatelné stádo, kterému by případně i vlídně panovali komunističtí vládci a které by průběžně kontrolovali všehoschopní estébáci.

Skutečně mě potěšilo, že nejsem jediná, kdo si to uvědomuje, ba že je nás víc, než jsem si myslela. Magnesia litera je cena jistě úctyhodná, a jestliže se porotci rozhodli dát ji právě Petru Placákovi, musejí také vidět, že ve Fízlovi ukázal to, co se dosud moc neukazovalo. Četla jsem k té knize různé výhrady, ale nepřipadaly mi podstatné: proč by se měl autor snažit ukazovat skutečnost objektivně? Na to jsou přece statistické ročenky!

Autor má ukázat svůj, jedinečný pohled, má čtenáři nabídnout vlastní, neopakovatelnou zkušenost, má mu otevřít některá dosud zavřená dvířka a provést ho zahradou, která se za nimi otevírá. V případě Fízla je to zahrada dost nevábná, to je pravda, ale mnohá úskalí a svody, které v ní číhaly, číhají i na nás - a nebudeme-li je znát, snadno narazíme nebo podlehneme.

Autorka je novinářka