Petruška Šustrová: Laická úvaha o válkách

Při čtení Sapgirových veršů mi ještě doznívala v hlavě debata o radaru v Brdech, kterou jsem absolvovala nedlouho předtím. Padla v ní mimo jiné povědomá slova o tom, že taková obranná zařízení nepotřebujeme, poněvadž nám nic nehrozí. Názor, že nám, tedy Evropě, nic nehrozí, nebyl ostatně příliš originální - Evropa se skutečně od skončení studené války k vlastní obraně moc nemá.

Ale opravdu nám nic nehrozí? Proč vlastně vznikaly války? Co to národům a plemenům "harašilo v palici"? Pokud jsem se dočetla, vedly se války o majetek a území, anebo z ideologických důvodů, kvůli víře či přesvědčení. Nezdá se mi, že by se lidská povaha za pár tisíc let našich dějin zásadně změnila, a tak se obávám, že tyto důvody ještě zdaleka nepominuly. Není tomu přece tak, že bychom všichni byli jedné víry či jednoho přesvědčení, a majetek také není rozdělen rovnoměrně.

Možná náš evropský klid a pocit bezpečí plyne z toho, že se války vedou někde daleko, takže se nás netýkají. Jenže jak tohle může platit v době, kdy je cesta kolem světa za osmdesát dní směšný anachronismus? Ve světě, který je propojen satelitním vysíláním, internetovou sítí a globálním podnikáním? Navíc jsem si jista, že Evropa prostě nechce vidět, co jí hrozí.

Je přece docela zřejmé, že bohatí Evropané - a ve srovnání se zaostalejšími částmi světa jsou bohatí všichni Evropané - už nechtějí mít děti, takže nebude mít kdo vydělávat na jejich důchody, a navíc se jim nechce dělat práce, které pokládají za podřadné, ty ve vyspělých zemích dělají přistěhovalci a zahraniční dělníci. Jak asi dlouho budou ti lidé se svým postavením spokojeni?

Pokládáme se za předvoj civilizace - ale v čem ta naše civilizace spočívá? V technické vyspělosti? Je mobilní telefon, splachovací záchod nebo klimatizační zařízení opravdu důkazem vyspělosti? A co kdyby se přece jen mělo bojovat? Pod jakým heslem by šli naši vojáci do boje? Nezdá se mi, že by pokřik "Za mobil!" mohl někoho povzbudit ke statečnosti a obětem. Co by šli naši vojáci hájit? Naše pohodlí a sociální zabezpečení?

A stačilo by to proti armádě, která by byla přesvědčena, že si svou civilizační nadřazenost jen namlouváme, a ve skutečnosti jsme poživační a sobečtí, kdežto na jejich straně jsou vznešené ideály?

Básník Sapgir, o němž jsem se zmínila na začátku, také hledá na svou řečnickou otázku odpověď - ale nachází jen radu: "Kdyby radši seděli na okresních městečkách, vedli debaty o ženách a dětičkách." Ano, to by jistě bylo nejlepší, jen se obávám, že kdyby se s tím "národy a plemena" dokázaly spokojit, nikdy by žádné války nebyly. Historie však mluví o opaku a nemyslím, že by už skončila.

Autorka je novinářka