Petruška Šustrová: Cena Samozvanců

Nikolaj, jak Andreji Stankovičovi říkali přátelé a známí, totiž v posledních letech svého života udílel každý rok Cenu samozvanců – totiž Cenu samozvance, udílel ji jen on sám, a udílel ji filmu, který podle jeho názoru většinová kritika nevyzdvihla tak, jak by si byl zasloužil. A několik jeho přátel a obdivovatelů se rozhodlo, že v tom budou pokračovat bez filmové akademie či nějaké instituce.

Večer to byl příjemný. Vyhlášení ceny předcházelo vystoupení několika básníků, kteří přečetli vlastní báseň či básně věnované Nikolajovi, a publikum, které se sešlo v kině Ponrepo, jim nadšeně zatleskalo. Protože v sále seděli většinou všechno staří známí, nikomu ani za mák nevadilo, že po sále pobíhal pes Tonda, ani že Ivan Jirous zvaný Magor jako obvykle pokřikoval a snažil se vyvolat skandál – za desítky let už ho všichni dobře známe.

Cenu letos dostaly filmy dva, a protože Samozvanci nemají ve zvyku chovat se k publiku jako k hlupákům, moc to nevysvětlovali. Důvod vyznamenání dvou filmů se dal pochopit až poté, co je člověk oba shlédl.

Ten první, Starověrci, byl z roku 2001, natočila ho Jana Ševčíková v rumunské vesnici u dunajské delty a trvá 46 minut. Má pomalý rytmus, hodně pochmurných poetických obrazů a řadu výpovědí vesničanů. Ti mluví o Bohu, o životě a o smrti, a vysvětlují některé své zvyky.

Druhý film natočil Miroslav Bambušek v roce 2009 a dal mu titul Jan Hus – mše za tři mrtvé muže. Tři mrtví muži jsou Ryszarda Siwiec, Oskar Brüsewitz a Graham Bamford. Jsou v naší zemi téměř neznámí, a i u sebe doma skoro zapomenutí.

Jsou to lidé, kteří zvolili ten nejdrastičtější politický protest a upálili se. Každý v jiné době, v jiné zemi a z jiného důvodu, i když u Siwce a Brüsewitze šlo v zásadě o protest proti komunistickému režimu.

Bambuškův film je v jistém smyslu opakem filmu Jany Ševčíkové – má rychlý spád, neklidnou, až roztřesenou kameru, pro diváka je nějakou chvíli těžké pochopit, oč vlastně jde. Přesto mají něco společného a je vcelku jasné, proč Samozvanci jejich tvůrce vyznamenali společně.

Zabývají se totiž otázkami, o nichž si nejsem jista, zda je vůbec nějaká instituce řeší, pomineme-li hodiny morální teologie na bohosloveckých fakultách. Jde v nich o vztah člověka ke světu, o problém lidského bytí, lidské angažovanosti a lidské odpovědnosti.

Oba filmy na člověka naléhají, aby se nad takovými věcmi zamýšlel, třebaže jsou to pojmy, o kterých se moc často nemluví ani v přátelských kroužcích, zvlášť v Česku ne. Nedá se o nich totiž skoro mluvit bez vznešených slov, a ta my – Češi a nepolitici – nemáme zrovna v lásce.

Pro starověrce, jejichž předkové uprchli kdysi z Ruska k dunajské deltě, jsou to ale slova jako každá jiná, a podobně tomu bývá, když se mluví o oběti života. Kdyby Nikolaj ještě žil, pro tyhle filmy by taky zvedl ruku.

Autorka je novinářka