Petr Schwarz: Quod licet Iovi, non licet bovi

Zápas s mafiánskými skupinami vedenými „politickými podnikateli“, jak teď sami sebe nazývají někteří zmiňovaní kmotři, je problémem, který tuto zemi tíží opravdu kriticky. Kmotři se uhnízdili ve všech relevantních politických stranách a některé dokonce založili, na základě čehož se za boj proti nim zatím spíše vydává boj mezi nimi. Miloš Zeman vidí řešení v majetkových přiznáních, a aniž má jako prezident zákonodárnou iniciativu, chce přemluvit poslance a senátory, aby je uzákonili.

Drobným háčkem by se snad také mohlo jevit, že je neprosadil ani v době, kdy zákonodárnou iniciativu měl, a jako předseda sněmovny nebo premiér i značný vliv v tomto ohledu k tomu. Koneckonců, jako předseda vlády vyhlásil Akci čisté ruce, při které šel do kriminálu jeden nepohodlný ministr a tím to tak nějak vyšumělo. Navíc právě v této době, době opoziční smlouvy, se dnešní kmotrovské sítě nejvíce rozrostly a zapustily pevné kořeny. Majetková přiznání by přitom postihla spíše menší ryby, ty velké mají majetek dávno zlegalizovaný a uložený v korporacích s adresou na Kypru, Panenských či jiných ostrovech, které nějaké deviace netrápí.

Boj s neonacisty je záležitostí všech slušných lidí, jaké metody chce prezident zvolit, nespecifikoval. Zatímco ale náckové i kmotři nechali Vladislavský sál zaplněný především našimi zákonodárci klidným, potlesk si prezident vysloužil za výpad proti novinářům. Podstatná část médií se podle něho věnuje vymývání mozků a manipulaci s veřejným míněním a vyniká kombinací minimálních znalostí a maximálního sebevědomí.

Není překvapivé, že Miloš Zeman zase jednou zaútočil na novináře, smutné ale je, že právě toto část zákonodárců viděla jako jediný moment v této části projevu hodný potlesku. Kmotři a neonacisti jsou ti špatní, ale novináři ještě horší. Asi těžko hledat větší důkaz, že politika si nejen žije ve svém uzavřeném světě, ale ani nechce být konfrontována se světem venku.

Pozoruhodnou tečkou Zemanova projevu pak byla modlitba, kterou uvedl slovy, že ji mnozí v sále znají. Těžko říci, jestli to byla neobratnost, špatná příprava či cílená urážka – modlitba kterou pronesl, je totiž poměrně často citovaná, známá v několika verzích a pod několika názvy, nejčastěji se připisuje Niebuhrovi či Oerttingerovi, dnes je však hlavně známá jako modlitba anonymních alkoholiků, kteří ji jako jeden ze svých základních symbolů adoptovali už krátce po svém vzniku v roce 1942. Když ji pak při setkání s církevními hodnostáři připsal Zeman Tomáši Moorovi, s jehož jménem se ovšem pojí modlitba zcela jiná, sám názorně předvedl, co tak kritizoval na novinářích ohledně znalostí a sebevědomí.

Jenže co je dovoleno Jovovi, není dovoleno volovi. Nebo snad by měla jít hlava státu své zemi příkladem? Nějak teď nevím, jak to vlastně je. Inu, novinář.