Petr Příhoda: Potíže s lustračním zákonem

Někdejší sídlo StB v pražské Bartolomějšké ulici, tzv. kachlíkárna
Někdejší sídlo StB v pražské Bartolomějšké ulici, tzv. kachlíkárna

S lustračním zákonem mám potíže. Nikoli kvůli mé osobě, ale kvůli němu samému. Zprvu, v době převratných změn, jsem ho bral jako užitečné administrativní opatření. Lidem, jejichž spolupráce s institucemi bývalého režimu zpochybnila jejich občanskou loajalitu, možná i charakter, a navíc je činila vydíratelnými, znemožnilo pronikat do státní správy. Důsledky zákona dopadly na početnou skupinu, která se však ukázala jako vnitřně různorodá.

Pro novináře to byla příležitost. Stávalo se, že si našli někoho „na seznamu“, veřejně ho skandalizovali, ale pak se ukázalo, že jeho spolupráce s StB byla prakticky nulová. Znal jsem zblízka dva lidi, co pod nátlakem podepsali vázací akt, ale pak se vzepřeli. Jeden za to dostal pořádnou „nakládačku“. Pravda, do státní správy se nehrnuli. Oba už nejsou naživu, ale za jejich charakter ručím. Ze „seznamu“ je nikdo nevyškrtl. Vyvodil jsem si z toho už před léty poučení: je-li někdo „na seznamu“, je to pouze důvod k tomu, abychom se ho zeptali, jak se tam dostal a co potom dělal. Teprve pak se uvidí.

Jenže instituci, která by to spolehlivě zjistila, nemáme. Soudy to bohužel nejsou. Stávalo se, že se pozitivně lustrovaný na ně obrátil a soud ho toho ódia zprostil. Často si předvolal řídícího estébáka jako svědka, a ten potvrdil, že jeho oběť nespolupracovala vědomě. Co s tím? Spisovatel Jiří Stránský se přimlouvá, aby lustrační zákon ještě nějaký čas vydržel. Pokud jde o jistý typ lidí, nepochybně ano. U jiného typu lidí si tím vůbec nejsem jist. Snad tedy počkat, až jedni i druzí vymřou?

Svobodná rozprava o smyslu a účelu zákona není snadná, protože kdo o něm veřejně zapochybuje, upadá v podezření, že odmítá listopadový obrat našich dějin a staví se na pozice KSČM. Riskuje tak dobrou pověst. Proto se vyjadřuji opatrně: s lustračním zákonem mám potíže.