Petr Mach: Památník coby lakmusový papírek dějin

S pomníky ovšem byla potíž. Pokud u nich mladí zrovna nestáli čestnou stráž s pionýrským šátkem na krku, veškerý odkaz a sdělení památníku s chutí ignorovali. Těžko se divit: vzory chování hledali ve svém okolí, v rodičích, příbuzných, přátelích. Nadšení pro Rudou armádu, pro Marxe, Engelse či Lenina u nich nejspíš většinou viděli pramálo.

Po náročné a drahé rekonstrukci (320 miliónů Kč) se nyní při příležitosti státního svátku otevřel Národní památník na Vítkově. Jeho osud a historie věrně kopíruje osud a historii státního útvaru zvaného Československo - a rozhodně stojí za pozornost.

Jako Památník Národního osvobození byl vystavěn v letech 1929-1938 k poctě československých legionářů. Ještě nebyl docela dokončen, a už s jeho původní ideou zamávala II. světová válka. Pedantičtí Němci tehdy vyhotovili pečlivý seznam bronzové výzdoby, neboť šlo o velmi ceněnou slitinu - většinu výzdoby se ale podařilo uchovat, třebaže prostory památníku sloužily i jako výstrojní sklad pro wehrmacht.

Po válce došlo na další úpravy, neboť bylo nutné připomenout již druhý, protinacistický, odboj. Ale než se to povedlo, přišel rok 1948, komunistický převrat - a zase nové zadání. Úkol zněl: sloužit státní ideologii, tedy komunismu, a propagaci režimu. V roce 1953 bylo proto na Vítkově zřízeno Mauzoleum Klementa Gottwalda. Jeho mumie tam ležela do roku 1962, ovšem za jejím odstraněním nebyla změna režimu ani nové nazírání na funkci památníku, nýbrž biologický proces rozpadu těla. V podzemí se dodnes dochovaly prostory laboratoří a technického zázemí, v němž se o mumii staralo kolem stovky zaměstnanců, včetně několika sovětských odborníků.

Poté, co technologicko-přírodní problémy donutily úřad ke zpopelnění prvního dělnického prezidenta, sloužil Vítkov už jen jako pohřebiště významných potentátů komunistické strany. Urny odtud byly po roce 1989 odvezeny a památník osiřel. Ale ne úplně: pamatuju si, že se tam po listopadu konalo leccos, dokonce i bizarní punkové koncerty či jiné alternativní kulturní počiny, během nichž se velký Slavnostní sál otřásal pod mnoha decibely a znavení návštěvníci odpočívali v přilehlých saloncích v lenoškách, potažených zelenou rozpraskanou kůží.

Takový koncert ve vítkovském památníku byl skutečně nezapomenutelný zážitek. Těžko najít výraznější kontrast než živočišnou energii hudby, vybuchující v prostoru, který i tehdy dokázal díky všudypřítomné žule a obkladům z mramoru vyvolávat pocit tísně a chladu.

Nyní se historie - zřejmě - završuje. Ve správě Národního muzea má Národní památník na Vítkově sloužit hlavně jako sídlo pro expozici moderních dějin české a československé státnosti. Ambicí je moderní muzeum, které opět zvláště mladší generace bude seznamovat s důležitými momenty novodobé historie. A aby se tak po česku aspoň na něco navázalo, příští rok na jaře budou na Vítkově do hrobu neznámého vojína uloženy ostatky legionáře od Zborova.

Zda se Vítkov stane oním "moderním" muzeem teprve uvidíme. Nicméně myslím, že dostatečnou ambicí by mohlo být pečlivě zdokumentování příběhu a osudů samotného památníku. O dějinách české státnosti toho vypovídá možná víc, než hluboké exkursy, zkoumající a mapující tzv. velkou historii.

A jak dosáhnout toho, aby se o historii české státnosti zajímali mladí lidé a pozdější generace, kterým je renovovaný památník především určen? Rada je, myslím, snadná: pokud chceme, aby na nás jednou se zájmem vzpomínali, jděme jim vzorem a příkladem. A pokud by se nám to zdálo příliš těžké či neatraktivní, doporučuji poučit se z návštěvy jiného památníku - Vojna u Příbrami, místo bývalého tábora nucených prací pro politické vězně.

Autor je politolog a publicista