Petr Janyška: Takový trh bych chtěl mít v Praze
Třicet let po listopadu u nás stále nenakupujeme stejné jídlo a stejně civilizovaně jako jinde v Evropě.
Co se týče čerstvé zeleniny a ovoce, vycházíme bledě. Ve srovnání se západní Evropou, s Polskem a dokonce i s první republikou.
Čtěte také
Žijeme ve dvojí kvalitě potravin. Nemyslím tím ovšem pseudoproblém, jestli kola v české láhvi má přesně stejné složení jako v té německé. To byla trochu falešná kauza vyvolaná politiky. Myslím tím neskonale menší kvalitu i množství čerstvé, zajímavé zeleniny a ovoce než má západoevropský občan.
Přitom bychom na tom mohli být stejně, naši smutnou situaci nám nikdo nevnutil. V Polsku třeba vidíte, že to jde. Jen u nás evidentně nikdo netlačí na řetězce, aby nabízely co nabízejí na Západě. A na radnice? Aby iniciovaly pořádné trhy a vrátily svému původnímu účelu tržnice.
V Praze kupujeme většinu ovoce a zeleniny v řetězcích, všechno je dovážené z dálky a často buď nezralé, bez vůně a chuti, nebo naopak povadlé, jak leží na policích několik dní.
Mluvím ze své osobní zkušenosti. V sámošce kupujeme francouzskou cibuli a květák, teoreticky čerstvý salát a špenát přivezli až z Itálie. Paní u pokladny pak nehne ani brvou, když mi markuje nahnilý lilek.
Míra civilizace, ve které žijeme
Přitom stále víc lidí si u nás hlídá, co jí, a chce čerstvé potraviny i křupavý chleba. Odpovědí mají být v Praze farmářské trhy. Jenže ty se k trhům jinde v Evropě mají asi jako venkovský kostelík ke gotické katedrále.
Čtěte také
Měly by být místem, kam si běžný občan chodí kupovat čerstvé jídlo. V ten den uříznutou zeleninu nebo sezónní ovoce. Prakticky v nich ale dominují stánky s různými burčáky a svařeným vínem, s hotovými jídly pojídanými ve stoje z kartonové vaničky, se stánky s košíky a keramikou. Staly se cílem víkendových vycházek hipsterů a bohatších Pražanů. Navíc jsou otevřené jen pár dní v týdnu, v zimě zmizí úplně.
V porovnání s běžnou samoobsluhou jsou samozřejmě velkým pokrokem, ale do pořádného trhu mají daleko. Co je skutečný trh, to asi znáte z Itálie, Francie nebo Španělska. Úplně stejný má ale i Varšava v Mirowské tržnici. Lidový, nikoli drahý, trh pro všechny.
Čtěte také
Není snad ovoce nebo zelenina, které byste tu nedostali. Není snad recept, na který byste tu nenašli ingredience. Všechno místní produkce, vozí to sem farmáři z okolí, všechno čerstvé. Nekonečná řada stánků se zeleninou a ovocem, kde vás svou vůní a barvami zahltí pyramidy všeho, co dozrálo na podzim.
Taky desítky kamenných stánků s všemožným masem včetně jehněčího, kůzlečího, kdejaký kus hovězího či telecího. Chcete vajíčka? Mají tu od leghornek, zelenonožek, slepic krmených ovsem, kachní, dvoužloutková, malá, střední, velká velikost, všechno volný výběh.
Chcete brambory? Nabízejí jich několik druhů a každá Polka ví, které se hodí na hranolky, které na vaření a které na zapečení. Rajčata? Ano, malinová, nebo buvolí srdce, masitá, zelená, černá.
Čtěte také
Jablek jsem tam nedávno napočítal 12 druhů, podobně několik druhů hrušek a švestek. Před dvěma týdny měl každý druhý stánek houby: pravé hřiby i všelijaké podborováky, lišky, některý bedly, jiný dokonce ryzce, klouzky.
Všechno je to navíc levnější než v Praze. U většiny trhovců můžete platit kartou, každý vám dá samozřejmě účtenku. V Holešovické tržnici mi ji nedal ani jeden.
Praha si před válkou postavila několik tržnic, aby lidé měli celý rok čerstvé potraviny, a aby se prodávaly v civilizovaném prostředí. Dnes tomu účelu neslouží ani jedna. Co se zasadit o to, aby se v nich zase prodávala zelenina?
Dlouho se mluví o tržnici na ulici 28. října, zatím ale žádný pokrok. Město dostalo před pár dny zpátky Holešovickou tržnici. Co se zasadit o to, aby se z ní stala tržnice evropského střihu?
V tom všem nejde jen o samotné nakupování. Jde o míru civilizace, ve které žijeme. O civilizovanou Prahu, o civilizovaná města, kde by se lidem dobře žilo.
Autor je publicista a bývalý diplomat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
