Petr Honzejk: Petr Pavel není skvělý politik. Ale je výborný státník

Karamboly při výkonu pravomocí, například při navrhování ústavních soudců, z nichž hned dva na soudu v brněnské Joštově ulici nakonec nesedí. 

Čtěte také

Ondřej Konrád: Prezidentovy sympatické pochybnosti

To všechno je jistě důležité, je co kritizovat, je co řešit, je co zlepšovat. Ovšem to, že je něco důležité, ještě neznamená, že je to také podstatné.

To podstatné v tomto případě spočívá v odpovědi na otázku, zda se prezident, který už z logiky své funkce má být spíše státníkem než pouhým politikem, chová skutečně státnicky. A je potřeba říci, že se Petr Pavel na rozdíl od svých dvou předchůdců tak skutečně chová. 

Aby to nebylo příliš vágní tvrzení, bylo by dobré pracovně definovat státnického prezidenta. Řekněme tedy, že prezident-státník nemluví vládě příliš do praktické každodenní politiky, zabývá se ale zásadními tématy směrování země a leží mu na srdci společenská koheze. Navenek pak reprezentuje Česko tak, aby bylo výrazným a respektovaným mezinárodním hráčem, aniž by ovšem narušoval spojenecké a civilizační vazby.

Dokáže slušně mluvit s každým

To všechno Petr Pavel plní vrchovatě. Pokud jde o domácí politiku, řadové zákony vládě nevetuje, ač s některými – jako třeba s omezením valorizace penzí – má zjevně problém. Dokázal ale jasně říci, jakým směrem by se mělo Česko posunout, a vyčíst současné vládě, že na tom nepracuje.

Čtěte také

Lukáš Jelínek: V prezidentově projevu leccos chybělo, naštěstí včetně vyřizování si účtů s oponenty

Jeho výrok o tom, že bychom měli co nejrychleji začít pracovat na přijetí společné evropské měny, způsobil vír ve vládní koalici, kde jsou nakonec čtyři strany pro euro a jen ODS proti.

Pavel tím současně ukázal, že je schopen se chovat nepopulisticky (většina populace euro odmítá), a využít tak autority úřadu k podpoře toho, co považuje za strategicky správné – což je mimochodem také znak státnického myšlení.

Pokud jde o politiku zahraniční: Petr Pavel dokázal pro Česko zajistit obří respekt spojenců i Ukrajiny bránící se barbarskému útoku Putinova Ruska. Zatímco všude v Evropě se mluvilo, slibovalo, aby se sliby vzápětí porušovaly, Pavel přišel s iniciativou, která dokázala sehnat v různých koutech světa 800 tisíc dělostřeleckých granátů a přesvědčit spojence, aby se podíleli na financování.

Čtěte také

Kateřina Perknerová: Konkurs na prezidentova témata

Podíl na tom má samozřejmě i vláda a vojenská rozvědka a tak dále, ale Pavel byl iniciátorem a vzhledem ke svému mezinárodnímu vlivu i hybatelem akce. Tady se mimochodem ukazuje, jak blahodárný je pro Česko stav, kdy má vláda i prezident shodnou zahraniční politiku, což jsme tady neměli posledních deset let.

V každém případě Česko díky Petru Pavlovi opět hraje v mezinárodní politice roli, která přesahuje jeho velikost, což jsme naposledy zažili v době prezidentství Václava Havla. 

No a ještě zmiňme poslední aspekt státnickosti – starost o společenskou kohezi, tedy o ono mytické spojování společnosti. Petr Pavel taky přinejmenším ukazuje cestu. Ač se nesnaží populisticky vyhovět všem, dává si záležet na tom, aby nikoho neurážel a nezvyšoval společenské napětí, jako to dělal Miloš Zeman.

Komentátor Petr Honzejk|foto:Český rozhlas

Na cestách po Česku, kterých mimochodem také nebylo málo, dokazuje, že se o lidi zajímá a dokáže slušně mluvit s každým, kdo o to stojí. Což je samo o sobě, po desetileté éře polarizujících prezidentů, novou a oceněníhodnou kvalitou. 

Takže po roce Petra Pavla se dá říci: Kdo chce, aby Česko bylo navenek respektovanou a dovnitř co nejméně rozhádanou zemí s jasnými hodnotami a orientací, musí být s volbou Petra Pavla, přes všechny na úvod zmíněné nedostatky, zatím spokojen. Možná není nejlepší politik – ale státníka jako on jsme neměli už dlouho.

Autor je komentátor Hospodářských novin