Petr Hartman: Sir Alex Ferguson

Sir Alex, jak bývá často nazýván, se za svého života dočkal dalšího ocenění. Má podobu zhruba třímetrové bronzové sochy, na které se založenýma rukama hledí zamyšleně kamsi do dáli. Možná přemítá o tom, co všechno za dvacet sedm let dokázal. A není toho málo.

Proto jeho odchod ze zavedené firmy vyvolal mimořádný zájem nejenom ve Velké Británii. Reagovala na něj například newyorská burza, na které akcie jím reprezentované společnosti spadly téměř o pět procent. Jeho bývalí podřízení i jeho zavilí nepřátelé mu vyjadřují respekt.

Příznivci sportu vědí, že řeč je o siru Alexi Fergusonovi, který strávil na lavičce fotbalového klubu Manchesteru United nepřetržitě více než čtvrt století. Za tu dobu nasbíral pro klub 38 trofejí. Jeho rukama prošly stovky hráčů. Ke všem bez rozdílu přistupoval tvrdě, a pokud nerespektovali nastavená pravidla, museli odejít. Týkalo se to i Davida Beckhama, který se postupně stal mezinárodní obchodní značkou týmu a přinášel do klubové pokladny velké peníze. Jejich hádka, kdy rozčílený trenér vztekle nakopl sportovní botu a rozbil jí hráči obočí, se stala vítaným soustem nejenom pro bulvární média.

Sir Alex ctil zásadu, že jedinec nemůže být víc než klub. Pokud narušoval jeho atmosféru a tím ohrožoval jeho budoucnost, musel rychle odejít. Také to přispělo k Fergusonově dlouholetému pobytu na velmi rizikovém místě. O tom, že to nebylo úplně jednoduché a zadarmo, svědčí i jeho brunátná tvář, na které se podepsalo tlumení stresu skleničkou kvalitního vína nebo něčeho ostřejšího.

Pokud si člověk pustí archivní záběry z doby, kdy Ferguson v Manchesteru začínal, uvidí jednak trenéra s lepší vizáží a také fotbal, který v konfrontaci s dneškem připomíná zpomalený film. Jeho zrychlení se sir Alex dokázal přizpůsobit, reagoval na vývoj, obklopil se schopnými spolupracovníky a v neposlední řadě poznal, kdy už nemůže stoupat výš a je proto čas odejít. Tím vším může být inspirativní nejenom pro sportovní prostředí.