Petr Hartman: Margaret Thatcherová a český thatcherismus

Thatcherová se potýkala například s krachujícími státními podniky, se špatně fungující státní správou, s vysokou inflací a v neposlední řadě se silnými odbory. Pochopitelně v zemi považované za kolébku moderní parlamentní demokracie byly výchozí podmínky přece jenom odlišné, než ve státech poznamenaných desítkami let komunistické diktatury. Zároveň zdaleka ne všechny kroky prosazené Margaret Thatecherovou by byly za bývalou železnou oponou přijaty s nadšením, a to nejenom v levé části politického spektra.

Přesto mohla být Margaret Thatcherová pro postkomunistické politiky inspirativní tím, jak tvrdě prosazovala věci, které považovala za správné a o kterých mluvila na veřejnosti. Od tohoto postoje ji neodrazovala ani negativní reakce veřejného mínění a s tím související riziko porážky v dalších volbách. Ostatně takovéto chování jí vyneslo přezdívku „železná lady“.

Když to konfrontujeme s českými politiky, kteří se rádi hlásí k jejímu odkazu, dojdeme k poněkud specifické verzi thatcherismu. Ta se vyznačuje značným rozporem mezi slovy a reálnými činy. K němu přitom často přispívala právě obava z veřejného mínění a z prohry ve volbách. Názorným příkladem může být privatizace prováděná pomocí tzv. bankovního socialismu, nebo dlouhá léta deregulace či spíše přetrvávající tvrdá regulace nájemného a podobně. Za razantními výroky následovaly činy, které je vlastně popíraly.

Rozdíl mezi Margaret Thatcherovou a tuzemskými politiky, kteří se hlásili k thatcherismu, lze ilustrovat i na přístupu k odborům. „Železná lady“ svedla například tvrdý boj s horníky v letech 1984 až 85. Jejich stávka trvala dlouhých jedenáct měsíců a výrazně komplikovala život v zemi. Přesto Thatcherová jejich požadavkům neustoupila.

Tvrdý postoj vůči stávkujícím doporučoval vládě a pražskému magistrátu v létě 2011 tehdejší prezident Václav Klaus. Reagoval na stávku v pražské hromadné dopravě a podle něj měly být po republice najaty autobusy, které by nahradily, ty co zůstaly v garážích a se stávkujícími se měl zaměstnavatel rozloučit, pokud nepřijdou do práce. Klausův postoj tak byl v souladu s pojetím Thatcherové. Bylo to však v momentu, kdy za tyto kroky nenesl žádnou odpovědnost. Naopak v roce 1997 stačilo, aby se na zhruba pět dnů zastavil provoz na železnici a tehdejší premiér Václav Klaus byl hned vůči požadavkům stávkujících železničářů vstřícný.