Petr Fischer: Živá Bílá Voda
Češi milují historické romány. Více či méně tajemné příběhy z minulých dob, třeba i z blízké minulosti, která spodními proudy sahá až do našich časů. Od národovce Vlastimila Vondrušky přes nostalgičku Alenu Mornštajnovou po restaurátorku Karin Lednickou – pojídáme minulé hltavěji než chléb náš vezdejší. Je uzrálý, a tak nám pohodově křupe v ústech lépe než současná nedopečená „guma“.
V minulosti loví i spisovatelka Kateřina Tučková, na jejíž román Bílá Voda se čekalo deset let, tedy od chvíle, co její Žítkovské bohyně vytvořily literární mýtus o vědmách z Kopanic, který si dnes už žije svým bujným životem i v samotné Žítkové v kraji Bílých Karpat: čtenáři chtějí zažít místo, o němž četli, se vší fantazií, kterou do četby vkládali. A v místě samém se dějí věci…
Genia loci v tomto smyslu oživuje Kateřina Tučková i v Bílé Vodě. Klášter řeholnic, napadaných a podrývaných komunistickou zvůlí, se proměňuje v místo boje o duši společnosti, církve i žen, jež v ní vykonávají svou misijní službu. Místo je venku i uvnitř. Místo jako stopa v krajině, místo jako prostor uvnitř každého z nás, všech, kdo se chtějí najít, aby neodcházeli z tohoto světa beznadějně ztraceni.
Tučková v různořečí příběhu ztracené utrápené dívky Leny ze současnosti a mnoha vrstev polofiktivních dokumentů, úředních listin a deníkových záznamů vytváří geologický průřez místem, lidmi a časem, v němž se znovu zpřítomňuje síla přesvědčení a víry. Jistěže se tu často vypráví velmi zeširoka, někdy i monotónně a bez strhujícího spádu, zato je dost času na přemýšlení o boji věrouk, z nichž nejen ta komunistická je limitující a oklešťující.
Kreativní neposlušnost
Kateřina Tučková napsala knihu o vnitřní duchovní síle, která proměňuje lidi i okolní svět, a má najednou zcela ženskou podobu. Gender v tomto případě nelze odmyslet, jakkoliv Bůh, zdá se i z četby, nedělá genderové ani pohlavní rozdíly a ptá se po vztahu, poutu, schopnosti přesáhnout se.
Jistěže biologie tu hraje podstatnou roli, ženy jsou nositelkami života a zjevně i proto předmětem zneužití a násilí, ale také nejsilnějšími a nejmocnějšími ochránkyněmi životního daru, shromažďovatelkami síly, kterou potřebuje každá společnost, každé společenství.
To je také smysl rozpravy, kterou Tučková v knize znovu otevírá, totiž starý spor z dob skryté církve, v níž se kněžského svěcení vzdor odporu vatikánských pravidel dostávalo i ženám.
Není jistě třeba přečíst 688 stran Bílé Vody, aby člověk naznal, že katolický odpor ke svěcení žen je v moderním světě anachronismem, román je ale snadnější a přímou cestou k argumentům prvotní církve, kde gender ještě nebyl v této věci rozdělen ostrým řezem mužské moci.
Kniha je ale především svědectvím ženského úsilí o osobní integritu, předmětem doličným, v němž se duchovní síla nalézaná na cestě strastí růžných ženských osudů minimálně rovná pevnosti víry mužské, kterou pak v mnoha osobách směle překračuje.
Bílá Voda není Žítková, davy se jí nepřeženou, místa jsou tu snad z poučení z minulosti více imaginativní. Zásah je to tentokrát pro toho, kdo se vydá textu, více srdeční. Překročit se, a přitom neztratit blízkost a pokoru a držet se svého vzdor systému, který přehlíží osobitost. „Kreativní neposlušnost“ ženských kněží jako inspirace pro chvíle, kdy je třeba pomoct bez hierarchie a autorit.
Historické romány někdy vidí více do budoucna, než se zpočátku zdá…
Autor je komentátor časopisu Euro
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
