Petr Fischer: Pravdu díš, mistře Jene
Tradiční připomínka mučednické smrti Jana Husa, která je národním svátkem, se nikdy neobejde bez odkazu na kazatelovu umanutost pravdou. Pravda se přece i díky Husovi dostala na prezidentskou standardu, o pravdu se také Češi nejčastěji perou a je rovněž nejfrekventovanějším pojmem naší pozdně moderní současnosti.
Pravdu má dnes každý, protože má názor, dívá se ze svého originálního pohledu s vlastní výjimečnou zkušeností, což samo o sobě prý stačí k tomu, aby člověk měl pravdu. Husovo pojetí pravdy je jiné, je totiž vždy omezené dvojí instancí, která člověka přesahuje. Tou první je pochopitelně Bůh, reprezentovaný činy a myšlením Ježíše Krista, tím druhým je svědomí, které je morálním kompasem pro chvíle, kdy se musíme rozhodovat, ale i pro ty, v nichž reflektujeme vlastní činy. Pravda, či pravdivost jednání se osvědčují až v této kombinaci, nikoli tedy tím, že prostě nějak jsme, nějak se díváme na svět a nějak – snad, doufejme, že ano – myslíme. Pravda je u Husa, světe div se, dialogické povahy, protože se potvrzuje až v rozpravě ve vztahu k sobě a k Bohu. Nikdy tedy není jen tak, nezasloužená, bez práce a úsilí.
„Protož, věrný křesťane, hledaj pravdy, slyš pravdu, uč sě pravdě, miluj pravdu, prav pravdu, drž pravdu, braň pravdy až do smrti: nebť pravda tě vysvobodí od hřiecha, od ďábla, od smrti dušě a konečně od smrti věčné, jenž jest odlúčenie věčné od milosti Božie,“ píše Hus v nejznámější pasáží ze svého díla. Sledovat pravdu je nutnost na cestě spásy, která je také dobrým životem. Hus tedy nebojuje o nějakou osobní pravdu jen proto, aby někoho přesvědčil, ale proto, aby se mohl podívat do očí sám sobě a také tomu nejvyššímu, který nás jednou bude soudit.
Čtěte také
Dnes už těmto věcem moc nevěříme, většina společnosti je ateistická, o to snáze podléhá vábení „pravých“ proroků, kteří přinášejí pravdu, totiž přesně takovou, jakou cítíme my. Máme-li i dnes nějak rozumět a následovat Husa, pak snad v oné podezřívavosti vůči takto samozřejmé „naší“ pravdě. Vše si musíme prověřit v rozpravě s druhými, kteří se přece také dívají jako my, ale hlavně se svým svědomím. Najít v sobě odvahu říct ne, tak to není, ne, mohu se mýlit. To, co dělám, není správné, protože mi to zkrátka nedělá dobře. Ba co víc, nedělá to dobře jiným, kterým tím ubližuji.
Právní filosof Jiří Přibáň tvrdí, že Češi postavili politiku na morálce, ale zapomněli na etiku. Dá se to při vzpomínce na Husa pěkně využít: začít morální nevolností, velkým NE, není špatné, pak se ale musíme zeptat, zda na tom lze budovat nějaké společné dílo, pravidla společenství. Pokud ne, musíme se k pocitu vrátit a cítit znovu, přesněji. Pravda je přesně tento pohyb hledání, sem, tam, tam sem.
Díky Mistru Husovi si to každý rok můžeme připomínat. Konec konců je vždy volno, i to prázdninové – ideální čas k usebrání, přemýšlení a nalézání…
Autor je komentátor časopisu Euro
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor


Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.