Petr Fischer: Macronova kulturní lekce v Notre Dame
Víkendové znovuotevření pařížské katedrály Notre Dame mohl celý svět sledovat v přímém přenosu, tak jako v přímém přenosu viděl její požár před pěti lety. Globální pozemská vesnice tak mohla celá naráz pozorovat fascinující dílo tisíců řemeslníků a odborníků, ale i malé zázraky, jakým byla přítomnost nově zvoleného prezidenta Spojených států Donalda Trumpa, který coby vzor rozdělování lidí musel v katedrále poslouchat slova o bratrství a spojení celého světa.
Speciální pozvání prezidenta Macrona se neobešlo bez protestů mnoha Francouzů, kteří si dost nahlas stěžovali, že lhář, podvodník, šiřitel nenávisti a sexuální predátor Trump bude svou přítomnosti narušovat vzácnou a výjimečnou chvíli smíření a propojení.
Čtěte také
Možná že právě to byl skrytý záměr Emanuela Macrona, jehož řeč v nově otevřené katedrále byla přeplněna slovy jako bratrství nebo spolu, společně, společenství.
„Je to plod celosvětového bratrství, které spojuje lidi všech náboženství, národností a společenských vrstev,“ troufal si Macron v řeči o „nejodvážnějších snech, jež lze uskutečnit pouze díky vůli a odhodlání všech.“
Střet kultur
Byl to zajímavý mediální střet kultur, který prý ovládá dnešní svět. Kultury konfrontace a bojovného ramenatého vyhraňovaní vůči všemu jinému, než jsme my, a kultury propojování mnohosti v jednom, která však tvoří tradiční spojující prvek mezi evropskou a americkou demokracii.
Jednota v mnohosti, jejímž symbolem je právě znovuotevřená katedrála. Jako by Macron svým velkorysým vstřícným pozváním Trumpa, jež podle některých analytiků chytře vycházelo vstříc potřebám jeho snobského smyslu pro vlastní velikost, naznačoval právě toto.
Pomineme-li viditelnou diplomatickou snahu mluvit a jednat už před inaugurací s někým, kdo možnosti propojení a společného problematizuje, neguje či zcela záměrně rozbíjí.
Pozoruhodná kulturní lekce
Macronova řeč v katedrále Notre Dame stejně jako následující dramaturgicky pestrý koncert byly pozoruhodnou kulturní lekcí v pozdně moderní otevřenosti, kterou Francie tento rok nabízí po olympiádě už podruhé.
Macronovo propojení historie se současností, živé a žité spojení minulosti a současnosti, která nepřehlíží, co bylo, ale také odmítá dělat z minulosti dogmatickou modlu či hodnotový diktát jedné civilizace, která má správný recept na život.
Jak to ve slyšitelné rezonanci s Macronem vyjádřil papež František: „Notre Dame brzy opět navštíví a bude obdivovat obrovské množství lidí všech společenských vrstev, původu, náboženství, jazyků a kultur, z nichž mnozí hledají absolutno a smysl svého života.“
Znovuzrození něčeho z vlastního popela je univerzální symbol, který není třeba překládat, antropologická konstanta, v níž se snadno sejdou zcela odlišné kultury celého světa. Jen jsme na to v zaujetí kmenového boje v posledních letech zapomněli. Právě to byl ten asi největší kulturní šok víkendové katedrální slavnosti v Paříži.
Když pak v závěrečném videomappingu z Notre Dame vylétala bílá holubice a v centru katedrály po zhasnutí všech světel zůstalo bít velké srdce, nebyl ve vzduchu překvapivě žádný nádech sebedojímavého kýče.
Spíše jen nepříjemná vtíravá otázka: proč tomu všemu tak snadno rozumíme, a přece je tak složité to žít…?
Autor je komentátor časopisu Euro
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
