Petr Fischer: Chybějící projev Václava Havla
Už jedenáctým rokem chybí při připomínce 17. listopadu 1989 Václav Havel, muž, kterého revoluční doba jako lídra vynesla na post prezidenta. „Havel strašně chybí,“ čtu každou chvíli na sociálních sítích stesky lidí, kteří se nemohou dívat na současnou tristní situaci české aktuální politiky a společnosti vůbec. V čem Havel tak chybí? Po čem se tolika lidem – starším, ale i těm mladším – vlastně stýská?
Čtěte také
Mytizace Václava Havla, které se nedalo vyhnout a je nutným produktem práce dějin, vytvořila sochu morálního člověka, bytostného demokrata, který dokázal společnosti ukazovat správný směr, nabízet jí nejen nějakou vizi, ale dávat jí i étos a s ním spojený patos – mimořádnou citlivost vůči nespravedlnostem a nekalým spodním proudům doby.
Právě ona citlivost je tím, co na Havlovi vždy vadilo nejvíce. Byl to jeho ostrý intelektuální osten, kterým se jeho výstupy a myšlenky zarývaly do lidí s jistou výčitkou svědomí, protože ten zatracený chlápek z bohaté buržoazní rodiny má v mnoha ohledech pravdu.
Havlův projev dnešní doby
Proto si také představuji, co by asi Václav Havel řekl dnes těm, kteří v ostře znepřátelených skupinách, v jakýchsi ideologických kohortách konzervativních a progresivistických, levých a pravých, bojují své války o budoucnost lidstva? Tak tedy, samozřejmě s trochou nadsázky:
„Naše země vzkvétá! Nenechte si namluvit něco jiného. Vidíme to po 33 letech všude kolem sebe – jsme bohatá země. Dokonce tak bohatá, že si konečně snad můžeme dovolit ten luxus a starat se o věci, které jsou v životě stejně podstatné, ne-li podstatnější než chléb a hry, kterých si tak bezuzdně užíváme.
Bytostnou starostí civilizace je starost o její přežití, té planetární lidské jako by tento pud sebezáchovy dnes chyběl. Jsem rád, že jsou to znovu studenti, kdo nám to svými dnešními stávkami na podporu klimatu připomínají.
Čtěte také
Neberme to jen jako kritiku našich činů, bezohlednosti, sebezahleděnosti či posedlosti kapitalistickými ctnostmi práce a zisku, nýbrž jako výzvu ke změně, kterou všichni potřebujeme, abychom mohli žít svobodněji a snad i šťastněji.
Samopohyb naší civilizace, který s bohatstvím přináší i hromady zřícenin a špíny, se dá těžko jen tak zastavit, ale že to nejde, bylo v dějinách slyšet už mnohokrát. V těch našich českých skoro nejvíce na konci 80. let minulého století, kdy se stále ještě většině lidí zdálo, že komunistický režim potrvá věčně. Zhroutil se během chvíle a v tom je dnes naše naděje.
Válka na Ukrajině je děsivá, ale vcelku přehledná a snadno uchopitelná věc. Nepřítel a zdroj zla je zřejmý, proto se s ním také snadněji bojuje. Nepřítel globální, který kutá na pozvolné proměně planety v prostor nebytí, je už vidět méně. Skrývá se nepozorován v každém z nás, kdo tvrdí, že se ještě nic neděje, že nesmíme jen tak vystoupit ze zaběhaných kolejí, že musíme jet dál tak, jak jsme si za posledních 33 let zvykli.
Tohoto nepřítele musíme v sobě najít, to s ním nebude snadné bojovat a nakonec ho porazit. 17. listopad 1989, tento rok zázraků, jak se dnes v politologii říká, je obrovským příslibem, že podobnou proměnu zvládneme i dnes, kdy konečně potřebujeme dokončit tehdejší revoluci v hlavách a srdcích. My, všichni, obyvatelé planety Země.
Děkuji za pozornost: A nezapomeňte, že pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí...“
Autor je komentátor časopisu Euro
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
