Pětina lidí by chtěla zpět do komunismu

11. listopad 2004

Každý pátý Čech by vrátil totalitu, hlásá do světa, toho našeho, palcový titulek první strany čtvrteční Mladé fronty Dnes. Vyplynulo to z exkluzivního průzkumu agentury Median pro zmíněný deník. Inu, není to málo. Ale na druhou stranu, když se čtenář podívá na ten článek blíže, nic tak moc hrozného se neděje. Nevím, jestli 507 dotázaných mohlo tvořit reprezentativní vzorek 10milionového státu, leč budiž.

I tak je to úplně v pořádku, neboť těch 20 procent všech dotázaných je složeno z následujících dílčích celků: Za železnou oponu by rádo odpochodovalo 56 procent dotázaných ve věku mezi 60 a 70. Na trabanta by v pořadí rádo čekalo 31 procento dotázaných ve věku mezi 50 a 60 lety. A Rudé právo, natrhané na kousíčky, by místo nedostatkového toaletního papíru chtělo používat 26 procent dotázaných ve věkové kategorii mezi 40 a 50 lety. Poté v mladších věkových kategoriích jdou procenta rychle dolů.

Podívejme se na to realisticky. Starší občané důchodového věku žijí prostě dnes na hranici bídy. Těch 56 procent z nich, kteří by do toho marasmu šli znovu, vlastně jen říká, celý život jsme dřeli na bolševika a dnes abychom pomalu vybírali popelnice. Lepší část sdělení je, že 46 procent jejich vrstevníků dává přednost sice nelehké, leč netotalitní realitě. Totéž platí pro další kategorie. Lidé mezi 50 a 60 jsou v současném křečovitě dynamickém a přitrouble materiálním světě špatně zaměstnatelní. Mohou se bát o práci a žijí s vyhlídkou na mizernou penzi.

A opět z této kategorie by třetina šla s mávátky předstírat věrnost režimu, zatímco dvě třetiny jejich věkových souputníků zatíná zuby a pere se dál. Kategorie mezi 40 a 50 je na tom podobně. Nejspíš mohou mít tito lidé obavu o to, že přijdou o zaměstnání a čeká je ponižující martýrium se sháněním obživy a kvůli tomu přece necinkali v listopadu 89 v mraze klíči někde na náměstích. Z nich pětina by šla do front na nedostatkové banány a zbývající čtyři pětiny raději šetří na dovolenou nebo ti realističtější na důchodové zabezpečení. A jak věkové kategorie klesají, pohled se vlastně obrací.

Mladší ročníky prostě nemají s totalitou žádnou přímou zkušenost. Jejich nízkoprocentní touha po životě v totalitní šedi je výrazem buď vlastní, třeba krásné zkušenosti s příjemným nicneděláním za bolševika, která je ovšem v přímém protikladu k tomu, že nyní se o sebe prostě postarat musí. Nebo ta touha může být výrazem jejich zkomolené představy o pseudokomunistických ideálech té doby. Nostalgie po starých časech není v postkomunistických zemích nic divného a nezvyklého.

Ještě horší druh nostalgie vládne například v sousedním Německu, kde velká spousta lidí z bývalého NDR prostě cítí, že vedle svých bohatších a letitě svobodnějších krajanů z bývalého západního Německa nemohou než působit jako občané druhé kategorie. Jakkoliv věrohodné výsledky onoho průzkumu jsou či nejsou, vyplývá z nich především pro politickou reprezentaci této země, že je nutné dělat daleko víc pro to, aby všechny součásti veřejnosti měly co nejvíce informací o tom, co se kolem nich děje.

Skoro by se mi chtělo říct, že ona takzvaná touha po starých časech je u řady dotázaných výrazem poslední zoufalé touhy uniknout nějak z prostředí, které sice formálně jeví známky jinakosti, ale jinak se životu v bolševismu podobá, do totality skutečné. Nevím, zda jsem nějak přecitlivělý a rozhodně nechci vracet čas před listopad 89, ale často, zahlédnu-li či zaslechnu nějakého z našich dnešních mocipánů, říkám si, co se vlastně změnilo? Ona takzvaná moc je pořád stejně, ne-li možná víc, arogantní.

Bezpečnosti všude kolem nás ubylo. Vyhlídky do budoucnosti moc růžové nejsou, to za toho bolševika se člověk alespoň mohl těšit, že to jednou skončit musí. Výsledky téhle ankety mohou být i výzvou. Ne pro dnešní politickou scénu, ale pro voliče, a to v tom smyslu, aby si v těch příštích volbách, které budou už za dva roky, navolili někoho, kdo je nebude nutit vzpomínat na toho příslovečného zlatého bolševika.

autor: Martin Schulz
Spustit audio