Petice, kterou by vláda měla číst

Tichou připomínku, se kterou přišly vysoké školy, by ale vláda přece jen neměla přeslechnout. Už z toho důvodu, že je oprávněná, více než jiné, třeba mnohem hlasitější a dramatičtější protesty.

České vysoké školství se dostalo do nepříjemné situace. Dalo by s použít i módní slovo krize. University si za to mohou do značné míry samy, odpovědnost je ale také na státu. Byly to všechny vlády a sněmovny, které na vysokých tolerovaly dlouho neudržitelný stav. Školy totiž využily toho, že po listopadu 1989 získaly autonomii. Bohužel k tomu, že se snažily udržet stálý kádr učitelů, zavedený způsob výuky, rovněž zůstaly nepřístupné jakékoliv, vnitřní či vnější kontrole. Státu tento stav, kdy se nemusel o nic starat a nemusel ani příliš platit, dlouhou dobu vyhovoval.

Školy udělaly jediné - přijímaly na přání vlády více studentů. Zastaralé instituce se ale pomalu začínají pod náporem zájemců o vzdělání hroutit. Vidět to je na tom, že nedokážou modernizovat své přístroje a že klesá jejich vědecká produkce. S vyplazeným jazykem to prostě nejde.

Situace je ale neudržitelná z jiného důvodu. Dokud bylo Česko postkomunistickou zemí, dalo se leccos zakrýt, vysvětlit, že současný stav je vlastně dobrý a že cizina nás obdivuje. Dnes ale země vstupuje do Evropské unie a nelze se vyhnout přísnějším kritériím.

Vysoké školy jsou s Evropou konfrontovány prostřednictvím spolupráce rektorů. Podle ní už přistoupily k reformě svých studijních cyklů. Pětileté magisterské programy dělí na dva běhy, tříletý bakalářský a kratší, rovněž tříletý magisterský. Je to civilizační pokrok, se zaváděním nového produktu ale jsou nové výdaje.

Nároky přitom porostou. Vysoké školy v Evropě obvykle spolupracují, mění navzájem studenty, shání výzkumné granty v evropských institucích. České školy v této konkurenci neobstojí, tvrdí dnes rektoři. Možná by s tím šlo něco dělat, na to ale nemáme peníze.

Proto univerzity žádají pět miliard korun, z toho třetinu na další růst počtu studentů, zbytek na reformu. A když je vláda nevyslyší, až bude rozdělovat jedenáctimiliardovou rozpočtovou rezervu, napíší protestní petici. "Je to takový inteligentní způsob protestu", říkají.

Člověk může být k žádostem univerzit skeptický. O peníze žádaly vždycky, nikdy ovšem nenavrhly, že by se chtěly nějak opravdu významně měnit. Ani dnes není reforma, kterou navrhují Konference rektorů a Rada vysokých škol nijak radikální. Půjde jen o to, že školy, které prokazují alespoň některé výsledky ve výzkumu, dostanou peníze navíc.

Výtky přesto nejsou na místě. Školy se proti nim mohou přinejmenším účinně bránit. Podle mezinárodních expertů - tím se míní odborníci placení Světovou bankou, OSN a OECD - je pro země jako Česko nejlepší zavést školné. Tím se otevřou nové finanční zdroje a schůdná cesta, jak spolupracovat s podniky. České univerzity s návrhem souhlasí. Odmítá ho ale vláda a nechtějí o něm mluvit ani opoziční strany. Pak nezbývá, než aby vláda zvýšila dotace. Protože i na univerzitách platí obecné pravidlo, že žádná reforma nemůže být úspěšná bez finanční injekce.

České vysoké školy fungují dlouhá léta podezřelým způsobem. Tvrdí, jak jsou výborné, odmítají to ale dokazovat a vlastně vůbec nechtějí komunikovat. O kariéře na nich rozhodují odučená léta a v žádném případě vědecké či pedagogické úspěchy. Nestarají se o nás, my se o ně také nebudeme starat, mohl by říci hlas české veřejnosti.

Teď ale platí, že bez universit není možné uspět v evropské konkurenci, ať už jde o kulturu, humanitní vědy a nebo průmysl. Stojí ale za to, podpořit jejich současné vedení?

Uměřenost protestu vysokých škol říká, že ano. Rektoři tím prokázali, že jsou rozumní. Možná zvládnou i pokus, jak znovu vytáhnout českou vzdělanost na výsluní.