Pětadvacátý únor byl osudovým dnem i pro Německo

Jsme všichni přešťastní, že tato podstatná otázka byla vyřešena". Pro nacisty totiž nastala hvězdná hodina; podařilo se jim po velkém úsilí dosáhnout toho, aby Adolf Hitler získal německé státní občanství. Tento Rakušan narozený v roce 1889 byl od roku 1925 bez státní příslušnosti a tudíž nemohl v Německu kandidovat. Šéf největší německé politické strany se marně snažil německé občanství získat, ale nenašla se instituce, která by byla ochotna tento krok učinit. Poslední nadějí se stala nejmenší země výmarské republiky Svobodný stát Brunšvický, kde se v jako jediné podařilo již v roce 1930 nacistům ujmout vlády.

Jejich pokus Hitlera jmenovat mimořádným profesorem, čímž by automaticky získal německé státní občanství, ztroskotal. Měl obdržet místo na tamní renomované vysoké škole technické a vyučovat jakousi společenskou politiku. Tento diletantský plán ztroskotal kvůli pobouření, které vyvolal u tamní vysokoškolské obce. Hitler se nemohl vykázat žádnou akademickou kvalifikací, protože jeho pokus nechat se jako amatérský malíř pohlednic zapsat na vídeňskou akademii, se mu nezdařil. Autor tohoto nápadu brunšvický ministr vnitra a lidového vzdělání a příslušník NSDAP Dietrich Klagge vystavil tak nechtěně Hitlera celoněmeckému posměchu. Ten mu to nikdy nezapomenul a když se ujal moci, nechal ho odsunout na podřadné místo.

Po válce byl v roce 1946 postaven jako SS-Obergruppenführer před americký vojenský soud a odsouzen k šesti letům vězení. Šest let poté byl znovu postaven před soud, když se zjistil jeho podíl na deportaci brunšvických Židů v roce 1941 do táborů smrti a na vytvoření otrockých pracovních táborů pro více než 90 tisíc zavlečených pracovních sil. Za spoluúčast na vraždách, týrání a odnětí svobody, které nejen plánoval, ale také se na nich podílel, byl odsouzen k patnáctiročnímu vězení.

Hitlerovi se však podařilo získat německé státní občanství pomocí poslance za pravicovou Německou lidovou stranu DVP dr. Wessela, který pro něho obstaral místo na brunšvickém vyslanectví u Říšské rady v Berlíně ve funkci vládního rady. Druhý den na to 26.února 1932 Hitler obdržel úředně německé občanství, a tím i možnost kandidovat na úřad říšského prezidenta a později stát se říšským kancléřem. V březnových prezidentských volbách ale opětně zvítězil maršál Paul von Hindenburg. V červencových volbách pak především v důsledku hospodářské krize se stala nacistická strana se svými 37 procenty nejsilnější stranou a spolu s komunisty prakticky ovládla říšský sněm. S jejich pomocí pak destabilizovali, i když každý s jiným cílem, výmarskou republiku a ruku v ruce vyvolali nové podzimní volby, ve kterých nacisté zaznamenali prudký pokles a komunisté vzestup. Pro Hitlera tak nastala poslední příležitost, jak se dostat k moci.

Rozvrácený výmarský politický systém, kdy jedna vláda střídala druhou a na ulici zuřila občanská válka mezi stranickými bojůvkami nacistů a komunistů, chtěly občanské pravicové strany stabilizovat novou říšskou vládou. Vyloučily přitom druhou nejsilnější sociálně demokratickou stranu, skutečnou oporu republiky. Přesvědčily Hindenburga, ač se tomu do té doby vzpíral, aby do čela vlády jmenoval kancléře Adolfa Hitlera. Pravicoví měšťáčtí politici se bláhově domnívali, že když ve vládě ustavené 30.ledna 1933 jsou pouze další dva nacisté, nebudou moci bez nich samovolně vládnout. Těžce se však přepočítali a stačil necelý měsíc k tomu, aby Hitler donutil 28.února Hindenburga pod dojmem požáru říšského sněmu vydat nařízení o "Ochraně národa a říše", kterým byla zrušena základní občanská práva zaručená výmarskou ústavou. Ještě téže noci byly zatčeny stovky komunistů, levicových intelektuálů, sociálních demokratů a anarchistů. Říšský sněm byl rozpuštěn a následný březnový zmocňovací dekret prakticky zavedl základy autoritářského státu.

V dalším roce si Hitler krvavým způsobem vyřídil účty s opozicí i v řadách vlastní strany a po úmrtí Hindenburga se stal 2.srpna 1934 "vůdcem a říšským kancléřem", tedy neomezeným diktátorem. Pak již vše šlo ráz na ráz, zglajchšaltování politického života, zavedení branné povinnosti, uzákonění rasových zákonů, obsazení demilitarizovaného Porýní a Sárska, poté v roce 1938 Rakouska a následné rozbití Československa. Hitlerem ovládané Německo rozpoutalo II. světovou válku, uskutečnilo holocaust a zpustošilo převážnou část Evropy. Výsledkem dvanáctileté nacistické éry bylo 50 milionů mrtvých a jak konstatovali historici: "Brunšvický provinční případ s Hitlerem měl tak nepředstavitelné historické následky".

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .