Perspektivy ruské pravice

Stejně jako v Moskvě to začalo hodnocením předvolebních omylů a skutečným smírem. Zrodil se tak zajímavý paradox. Zatímco v metropoli se o spojení Jabloka a Svazu pravicových sil většinou jen teoretizuje a vymýšlí se pokud možno bezbolestné schéma, jak by obě strany dokázaly najít cestu k sobě, venkovské organizace se prostě dávají dohromady, a to dokonce i tam, kde se ještě před pár týdny v závěru předvolebního boje navzájem téměř potíraly.

Šéf archangelského oblastního výboru Svazu pravicových sil Dimitrij Taskajev nedávno pro list Izvestija prohlásil, že již existuje plán na sjednocení obou stran. "Hlavní je vidět v tom politickou nezbytnost, jinak nemáme kam spěchat", tvrdí Taskajev a rovnou dodává, že teď je třeba především v klidu zacelit volební rány. Jeho kolega z oblastní organizace Jabloka Alexandr Antonov mluví ještě jednoznačněji. "Máme stejné názory na všechny hlavní regionální politické problémy. Problém vidím jen ve svárech mezi ústředím našich stran. Výsledky prosincových parlamentních voleb přitom ukázaly, že když se nesjednotíme, nemáme šanci."

Velice zajímavý je pro Svaz pravicových sil i Jabloko Petrohrad. Tady obě demokratické strany volilo kolem 9 % voličů. Uprostřed ledna tu navíc vznikla Rada demokratických sil, která spojuje představitele obou pravicových stran se stejně uvažujícími nestraníky. Pod touto novou střechou by sjednocení demokraté, či jak tomuto sdružení říkat, chtěli jít už k doplňovacím volbám do Státní dumy, do městského parlamentu i do místních orgánů samosprávy.

Situace v centru je ovšem daleko rozpačitější. Zbytečně sebevědomý vůdce Jabloka Grigorij Javlinskij dokonce na čas zmizel z dohledu médií a tvrdilo se o něm, že odjel do Londýna a tam píše jakousi knihu. Tisková služba jeho strany však tato tvrzení popřela. Veterán ruské politiky post sovětského období, který ovšem v politice žádných výrazných úspěchů nedosáhl, prý je i nadále v Moskvě a učí se žít mimo státní dumu. Zabývá se prý stranickými záležitostmi, rozhoduje o kádrových otázkách a shání peníze. Tento týden se vypravil také na Světové ekonomické fórum do Davosu, a to hned se dvěma referáty. O úloze Evropské unie v životě Evropy a o vlivu Spojených států na vývoj světa. Jak se zdá pro Grigorije Javlinského je nejdůležitějším fenoménem ruské pravicové politiky Grigorij Javlinskij.

Odpovědnější postoj k osudu ruské politické pravice zaujímají osobnosti Svazu pravicových sil. Politička s mimořádným charismatem Irina Chakamadová si údajně vede velmi čiperně v prezidentské předvolební kampani. Dáma exotického zjevu, jíž bulvární tisk po léta s oblibou otloukal o hlavu údajné časté návštěvy moskevských nočních tančíren a stejně údajnou zálibu v mladých tajemnících, vyrazila do boje, který je předem prohraný. Všeobecná proputinská euforie je v Rusku prozatím jevem stálým a hlavně nezdolným. Chakamadová však chápe, že na představitele pravice, kteří museli vyklidit Státní dumu, musí být vidět alespoň někde jinde. Navíc by se její letošní angažmá v prezidentských volbách mohlo stát odrazovým můstkem pro volby v roce 2008, kdy se Vladimír Putin o další období v Kremlu podle ústavy již nemůže ucházet. I když uvidíme s čím za 4 roky přispěchá jeho jistě zdatný mozkový trust.

Putin sám krátce po parlamentních volbách prohlásil, že propadu pravicových stran velmi lituje. Řekl bych, že to myslel upřímně. Ruská pravice mohla loni v prosinci v nejlepším případě do Státní dumy takříkajíc prolézt s odřenýma ušima. Mocnému proprezidentskému bloku poslanců by tedy nebyla nebezpečná. Na druhé straně by však pomáhala vytvářet alespoň iluzi, že v tomto parlamentu existuje nějaká relevantní opozice.

Ruské pravici dnes opravdu nezbývá než se sjednotit. Víc než co jiného ji k tomu v blízké budoucnosti bude nutit hrozící sedmiprocentní práh pro vstup do parlamentu. Ten by obě nyní stále ještě rozdělené hlavní pravicové síly, tedy Svaz pravicových sil a Jabloko jinak nepřekročili v žádném případě.