Personální diletanti v české společnosti

Ministr zdravotnictví David Rath si vybral za své nejbližší spolupracovníky neúspěšné ředitele nemocnic. Tři fakultní nemocnice se v minulých letech dostaly do dluhů, dva z nich teď pracují ve vysokých funkcích na ministerstvu. To jsou jen dva příklady z minulých dnů. Ve skutečnosti jsou úplně běžné a známe je i z každodenní praxe. Prostě někteří lidé známí jako schopní manažeři či odborníci jsou odvoláni a nahrazeni někým, kdo na svém předchozím místě neuspěl.

V případě kultury a zdravotnictví hovoří experti o zhroucení celého systému, ke kterému má přispět právě podivná personální výměna.

Sami ministři tvrdí, že patří k jejich právům měnit úředníky podle vlastního uvážení. Pokud by ani tohle nesměli, proč by vlastně byli ministry.

Používají argumentaci neomezené moci, ale jsou to nakonec politici, kteří jsou pod trvalou veřejnou kontrolou. Navíc mohou spoléhat na to, že se systém dotovaný státními penězi opravdu nezhroutí. Poměry se mohou zhoršit, úpadek ale nebude rychlý a nakonec to nějak dopadne.

Tímto způsobem ale často fungují také soukromé firmy, což je z pohledu jejich zaměstnanců ještě víc na pováženou. Jejich šéfové rozhodují zcela bez zábran, což může skončit krachem mnohem rychleji, než v případě státní instituce. V tomto ohledu má Česká republika hodně co dohánět, pokud jde o srovnání s vyspělými zeměmi. Hodnocení schopností manažerů i zaměstnanců tam má dlouhou tradici a vhodné lidi na důležitá místa nabízejí specializované firmy. Postupují podle všeobecně přijímaných pravidel. Důsledkem je, že firmy či státní úřady dostanou správné zaměstnance na správná místa. Do systému patří i rozumné mantinely, které určují postup zaměstnanců v rámci podniku. Tento systém je vhodný také pro zaměstnance. Když něco umějí, jde o všeobecně přijímaný fakt. V podniku pak mohou vystupovat s dostatečným sebevědomím. Pokud by se například dostali do konfliktu s majitelem, ten by možná ustoupil, protože by nechtěl přijít o jejich schopnosti. A kdyby neustoupil, velmi pravděpodobně by o jejich služby projevil zájem někdo jiný. V Česku tedy objektivní pravidla neexistují. Kdybych nemohl rozhodovat o svém personálu, nemusel bych být šéf, říkají mnozí tuzemští ředitelé po vzoru ministrů Jandáka a Ratha. Také jejich postup má logiku, je ovšem jiná, než ve vyspělých zemích. Často vybírají své lidi podle schopností, důležitější je však něco jiného - loajalita k šéfovi. Ta je dokonce důležitější než kvalifikace. Někdy se přijímá člověk, který neuspěl v předchozím zaměstnání prostě z toho důvodu, že má nižší sebevědomí. Na jeho věrnost tedy bude možné se spolehnout.

Dalo by se nad tím vším mávnout rukou a konstatovat, že jsme zkrátka o něco méně civilizovanější než západ a že se snad časy zlepší. Nakonec u nás už dnes fungují personální firmy, takzvaní headhunteři. Vybírají zatím jen lidi na ta opravdu špičková místa, jako jsou ředitelé bank, ale třeba se jejich rádius postupně zvětší.

Ovšem útěcha je to slabá. Řečeno bez nadsázky, světová konkurence nečeká. Většina významných firem, které operují v Česku, má zahraniční majitele. Ti ovšem používají běžné metody personální práce. Protože bez potřebné infrastruktury dobrých personálních agentur není možné hledat mezi českými zaměstnanci, dovážejí manažery i nižší vedoucí pracovníky z Německa, Francie, nebo třeba z Číny.

Pokud zahraniční šéf řídí nějakou ztracenou vartu - nevýznamnou dílnu či obchodní oddělení, záhy se přizpůsobí českým poměrům a obklopí se těmi nejvíc podlézavými českými pracovníky. Pokud jde o větší firmu, pracuje celé vedení podle západních pravidel personální práce, čeští zájemci ale jen obtížně vstupují do neznámého systému. Přitom nejde na prvním místě o jazykovou bariéru. Svědčí o tom hlavně často citovaný případ vicepremiéra Martina Jahna. Dostal se na spíše méně významné místo v představenstvu Škody Mladá Boleslav. Těžko hledat stejně dobře kvalifikovaného Čech, přesto i pro něj je manažerské místo ve velké německé firmě mimořádným úspěchem. Důsledky zaostalých poměrů v personální práci tak pociťují vlastně všichni. Od manažerů po běžné zaměstnance. Přesto existuje dosti silná vrstva - vedená ministry Jandákem a Rathem, dalo by se říct s nadsázkou -, která má zájem stávající poměry udržovat.

Personální poměry v českých podnicích a české politice se brzy mohou stát důležitým tématem veřejné diskuse. Představem si například, že po volbách sestaví vládu velká koalice. Pak jsou dvě možnosti, černá a bílá. Podle té správné varianty zasednou do křesel ministrů uvážlivě vybraní a všemi uznávaní odborníci. Podle té horší alternativy se nahoru dostanou lidi jen podle toho, jaké mají kontakty a jak jsou loajální ke stranickému vedení. Taková vláda by byla nepochybně méně úspěšná a naopak by měla větší sklony ke korupci. Personální rozhodnutí je před námi.