Peníze na zdravotnictví jsou

To se za uplynulých patnáct až šestnáct let podařilo opravdu téměř dokonale. Nikdo z ministrů nebyl a do dnešních dnů ani není schopen ony desítky (vlastně za ta léta stovky) miliard uvládnout takovým způsobem, aby z problematiky zdravotní péče nebyla setrvalá noční můra, především pro ty výkonné její části: lékaře, zdravotníky, personál.

S hrůzou se pak člověk dozvídá, že asi tak stopadesátášestá tzv. "koncepce" zdravotnictví neprošla odborným dohadováním s Lékařskou komorou a s odbory. Proč asi? Čtenáři denního tisku, jakým jsem i já, se dostane informací v tom smyslu, že to, čemu paní ministryně Milada Emmerová říká "koncepce", vlastně nesplňuje parametry koncepčního dokumentu a je tudíž nepřijatelná. Načež se navíc dozvím, že podle nejvyšších představitelů exekutivy by prý jaksi bylo lepší potrestat nestátní pojišťovny za to, že vytvářejí v tom našem pěkném kapitalismu alespoň trochu konkurenční prostředí tím, že pro své pojištěnce zajišťují různé služby a péče, které státní všeobecná nějak nestíhá. Trest spočívá v tom, že by měla nadále fungovat jen jedna centrální (státem jistě kontrolovaná) pojišťovna, čímž by se údajně mělo ušetřit. Je to přesně stejný nesmysl jako zkoušet dát Jacku Rozparovači do ruky postopadesátéšesté břitvu s tím, že by jí už odteď použil výhradně k provozování účinných léčebných procedur...

Navíc se dozvídám, že ministerstvo zdravotnictví, kromě všech možných svých letitých selhání, selhává i v tom, že nevykonává svou práci. Soudím tak podle toho, že ministerstvo, resp. všechny ty chytré mozky v jeho aparátu, nejsou samy schopny vytvořit to, čemu oni pak chtějí říkat "koncepce zdravotnictví", nýbrž si na to najímají zvláštní firmu.

Ta se jmenuje "Institut zdravotnické politiky a ekonomiky" a prý za "kapičky pro přežití" - ano, tak se v řeči ministerstva zdravotnictví, resp. ministryně Emmerové označuje samotným institutem pro sebe navrhovaná roční apanáž ve výši 5O miliónů korun - tak za tyto kapičky dělají pro ministerstvo to, co ono samo nezvládne a ve finále ani neprosadí u dalších složek vpojených do zdravotnického resortu.

Myslím, že se tomu česky říká - "vhozené peníze". Ale což, je to jen nějakých padesát miliónů, to se ve stamiliardovém resortu ztratí. Podobně se tam na ministerstvu mohou ztrácet peníze v projektech, které jsou jistě pro naše zdraví nepostradatelné jako například, co já vím, výzkum života a chovu velbloudů v pouštních oblastech Maroka, nebo dotace na výstavbu nemocnice pro chudé hluboko v Africe, z níž se nakonec vyklube luxusní klinika pro zasvěcené...

Připadá mi, že ministryně Emmerová je další v řadě zvláštních úkazů ve vedení ministerstva zdravotnictví, které se směsicí postkomunistického náhledu na svět a jistým svazáckým diletantismem spolupodepisují na žalostném ne snad stavu zdravotní péče, ale na žalostné pověsti resortu. Samotný stav zdravotnictví a zdravotní péče je naštěstí do jisté míry neodvislý od zdivočelých úředníků, neb doslova a do písmene visí jen na odborných a osobnostních kvalitách jednotlivých pracovníků v oboru.

Všichni tihle lidé by si zasloužili, aby o jejich práci a o jejich budoucnosti rozhodovali lidé, kteří svou práci vykonávají alespoň s takovou dávkou svědomí a osobního nasazení, jako ti pěšáci v zdravotnickém poli.

Mimochodem - nejnověji se Senátu podařilo odvrátit novelu předpisů o veřejném zdraví, v níž byl na návrh (považme!) komunistických poslanců zabudován požadavek na zákaz krajům převádět nemocnice na obchodní společnosti. Levice tvrdí, že zisky nemocnic by mohly po jejich přeměně na obchodní společnosti plynout do jiných oblastí. Tento lehce stihomamem zavánějící postoj se opírá o podezření, že nemocnice by se prý mohly soustředit jen na lukrativní obory, čímž by byla celkově ohrožena dostupnost péče. Argumenty pravice a krajů se opírají o zkušenosti nemocnic, které již mají změnu za sebou a ekonomicky se jim daří, aniž se péče o pacienty zhoršila. Levicovým poslancům se podařilo už jednou podobný zákaz, poněkud jinak formulovaný, prosadit, nicméně prezident Václav Klaus jej vetoval a Sněmovna jeho veto nepřehlasovala.

Už po stopadesátéšesté proto zde připomínám, že Česká republika je kousek od začátku své cesty k tržní ekonomice a její vedení by se mohlo v klidu obrátit k nějakým osvědčeným vzorům ze zahraničí, které tam před takovými čtyřiceti lety celkem v pohodě fungovaly. Nám by to jistě nějaký ten pátek vydrželo a rozpočet by nemusel zbytečně krvácet do nějakých zdravotnických postkomunistických černých děr.