Peníze na vědu a výzkum

Realita je však jiná. Zdá se, že kdo se proti škrtům ozve, ten má šanci na úspěch. Nejčerstvějším příkladem může být změna postoje k financování Akademie věd. Ještě před několika týdny vláda podporovala návrh Rady pro výzkum a vývoj. Podle něj by měl stát postupně snížit příliv peněz do této instituce téměř na polovinu. S tím by byl spojen přesun části peněz z akademie na vysoké školy.

Zjednodušeně řečeno, i v době krize by tak nedošlo k nějakému drastickému přivření penězovodu na výzkum. Pouze by se posílil výzkum aplikovaný na úkor základního. Pro takovýto krok existují dle Rady pro výzkum a vývoj docela pádné důvody. Některé projekty, na kterých se pracuje v ústavech patřících pod Akademii věd, jsou prý zbytečně předražené a nepřinášejí odpovídající výsledky. Naopak objevy vysokých škol vyjdou prý až dvakrát levněji.

Samozřejmě je sporné hodnotit takto kvalitu práce výzkumných kolektivů. Často jde o neporovnatelné věci. Tím spíš by však měl existovat více individuální přístup. A právě o něj se podle nových podmínek financování vědy a výzkumu měla vláda pokoušet. Například tím, že lepší přístup ke státním penězům by měli mít ti, kteří mají prokazatelné výsledky. Zdravá míra soutěživosti by českým vědeckým kruhům podle všeho neškodila. Zároveň je třeba dodat, že Akademie věd má oproti školství jeden velký handicap. Z peněz, které od státu dostává, musí platit i běžný provoz. Například úředníky, úklid a podobně. Naopak vysoké školy mohou peníze určené na výzkum používat prakticky pouze na něj.

Když už jsme u financování vědy, nemělo by se také zapomínat na možnost nejrůznějších grantů, na čerpání peněz z unijních fondů či na spojení s podnikatelskou sférou. Zkrátka peníze od státu nejsou a ani by neměly být tím jediným zdrojem. Celá řada vědeckých ústavů či jednotlivých týmů to dobře ví a dovede se v tomto prostředí orientovat. Ostatně i v dobách, kdy české hospodářství prožívalo dobré časy, nemohli vědci příliš spoléhat na štědrou ruku státu. Výdaje do této oblasti byly v poměru k hrubému domácímu produktu nižší než v některých jiných evropských zemích. Například Finové, kteří se po rozpadu Sovětského svazu dostali do vážných ekonomických problémů, postavili svůj hospodářský růst mimo jiné na výrazně vyšších dotacích do vědy a výzkumu. V praxi tak tuto sféru podporují zhruba čtyřikrát více než v České republice.

Na to, jak bývá výzkum financován, existuje samozřejmě celá řada diametrálně odlišných názorů. Navíc v celé řadě vědeckých oblastí je velmi problematické změřit skutečný přínos vědeckých projektů pro danou zemi. Nemám nyní na mysli výsledky například Ústavu organické chemie a biochemie, který vynálezem léků proti AIDS a podobně přináší s pomocí licenčních poplatků relativně slušné peníze. Řeč je spíše o základním výzkumu a o oborech, které nelze dobře zpeněžit. V těchto případech hodně záleží na tom, jak dovedou vědci svoji práci prodat veřejnosti a hlavně politikům, kteří rozhodují o přísunu státních financí. Ještě před několika dny se zdálo, že se to akademikům příliš nedaří. Dnes je naopak zřejmé, že se jim podařilo Fischerův kabinet alespoň přemluvit k tomu, aby příští rok ubral z rozpočtu o půl miliardy korun méně než původně plánoval.

Zda je to částka odpovídající, na to neexistuje jednoznačná a holými fakty podložená odpověď. Také kvůli tomu, že se část vědecké obce úspěšně brání pokusům o měření výkonnosti jednotlivých ústavů, vědeckých týmů či přímo vědců.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .