Pavel Vondra: Marně čekají na spravedlnost oběti masakru na jihu Filipín

Konvoj šesti vozidel směřujících do sídla provinční volební komise s cílem zaregistrovat pro nadcházející volby kandidaturu jednoho z místních politiků na post guvernéra byl cestou zastaven asi 100člennou ozbrojenou skupinou ve službách politikova hlavního rivala, která kompletní osazenstvo kolony včetně dvou těhotných žen bez milosti postřílela.

Smrti neunikli ani náhodní svědci ze dvou kolem jedoucích automobilů, kteří měli tu smůlu, že byli ve špatnou dobu na špatném místě. Snad nejděsivější na celé věci je ale to, jak si mohl někdo vůbec myslet, že mu něco podobného projde.

Bohužel to dost výmluvně svědčí o poměrech ve filipínské politice, kde se dlouhodobě prosazují mocné politické dynastie, jež se nezdráhají jít přes mrtvoly, a to, jak vidno, doslova.

V provincii Maguindanao, kam se i před masakrem většina obyčejných Filipínců bála jezdit, došla situace nejdál. Rozvětvený klan Ampatuanů si tam za poslední čtvrtstoletí natolik zmonopolizoval moc, že i pouhý akt ohlášení kandidatury do vysoké funkce ze strany politického soupeře bral jako vyhlášení války.

Čtěte také

Svůj díl viny na tom ovšem mají i vládní politici v Manile, kteří patriarchovi klanu Andalu Ampatuanovi staršímu nechávali naprosto volnou ruku s jedinou podmínkou – že jim pro celonárodní volby zajistí ve své provincii potřebné hlasy, což vždy spolehlivě učinil. A tak se na jihu zrodilo monstrum, jež se jednoho dne zkrátka vymklo kontrole.

V ostře sledovaném procesu s Andalem Ampatuanem starším, který zřejmě celý masakr naplánoval, jeho synem Andalem Ampatuanem mladším, který podle několika svědectví zabijákům na místě velel, a téměř 200 dalších obviněných, z nichž ale 86 zůstává na svobodě, tak na lavici obžalovaných metaforicky usedla i bezbřehá vypočítavost tradičních filipínských politiků, kteří si ze služby veřejnosti udělali špinavý byznys.

Filipíny - poloha

A byl to právě odpor vůči těmto praktikám a slib očistit politický systém na Filipínách, co půl roku po maguindanaoském masakru vyneslo do prezidentského úřadu nynější hlavu státu, Benigna Aquina, byť – paradoxně – i on sám je potomkem mocné politické dynastie.

Dodnes mám v živé paměti jeho velký předvolební mítink v Manile, kde se na pódiu objevila i vdova po jednom ze zavražděných novinářů a přes slzy, které se jí nedařilo zadržet, sdělovala publiku, že Noynoy, jak úřadujícímu prezidentovi Filipínci podomácku přezdívají, pro ni ztělesňuje naději na potrestání viníků a zjednání spravedlnosti.

Ani pět let po masakru se ale soudní proces nedostal dál než k projednávání žádostí o propuštění obžalovaných na kauci. Soudkyně je doslova zavalena námitkami obhajoby a obžalobě mezitím umírá násilnou smrtí jeden svědek za druhým – naposledy před týdnem.

Čtěte také

Hlemýždí tempo filipínské justice je dlouhodobá bolest, kterou exekutivě nelze klást za vinu, neschopnost zajistit ochranu klíčových svědků však ano.

O to neupřímněji pak působí opakované ujišťování pozůstalých, že alespoň částečný verdikt by měl padnout ještě předtím, než v polovině roku 2016 skončí prezidentovi funkční období.

Vraždy žurnalistů navíc neustaly ani za jeho vlády. Od maguindanaoského masakru už jich podle Filipínského svazu novinářů přišlo o život 33.

Palčivé slovo beztrestnost, které se rok co rok objevuje v hodnotících zprávách organizací typu Amnesty International nebo Reportéři bez hranic, tedy Filipínám zřejmě hned tak nikdo neodpáře.