Pavel Klusák: Václav Klaus o Schönbergovi a potřebě kakofonie

Oproti tomu vyzdvihl p. president dodekafonika Arnolda Schönberga, který nám nabízí možnost - cituji - "vážně se zaposlouchat do kakofonie, vyjadřující reálně existující zájmy a tendence, probíhající uvnitř evropského kontinentu."

Pomiňme prezidentovu interpretaci, že Schönberg vlastně rozbil tradiční estetiku kvůli byrokracii v Bruselu. V tom hlavním má Václav Klaus pochopitelně pravdu. Autoři Schönbergovy generace hledali způsob, jak vyjádřit hudbou moderní svět, chaotický, nesrozumitelný, bez pevného řádu, zato se světovou válkou. Nesoulad ve zvuku se stal pečetí hudby 20. století, i když s Klausovým výrazem "kakofonie" by její souputníci a skuteční posluchači s úsměvem nesouhlasili.

Klaus vlastně po svém zopakoval slavný výrok estetika a filozofa Theodora W. Adorna: ten řekl, že publikum, jež není schopno naslouchat disonancím v hudbě, si odmítá přiznat, že ve světě plném disonancí už dávno žije.

Václav Klaus o svém porozumění pro disharmonii říká: "Vidím růst násilného chování, extremismu, hrubosti a vulgarity." Podobně, ve smyslu, že je už tenhle hnusný svět štve, se vyjadřují mladí lidé v období vzdoru; hudebně pak jejich cesta často vede mezi punkery, tvrdý hardcore nebo právě abstraktní avantgardu.

Je absurdní představit si Klause v takové společnosti, ale jeho zmínka jen stvrzuje a připomíná, že vzdorohudba, která žene disonanci až k dimenzi hluku a šumu, tedy tzv. noisu, se v dnešním světě nepřehlédnutelně rozšířila. Pan prezident patrně nenavštíví příští týden v Paláci Akropolis koncert japonské meditativně hlukové skupiny Boris - ale může mi věřit, že pocitu adekvátnímu současné evropské (i domácí) politice by si tam užil dost a dost.

Kulturní organizátoři vědí jednu věc. O disharmonickém, radikálním a prudce moderním umění se dá ještě docela dobře mluvit a psát. Ale když ho chcete přímo ukázat nebo nechat zaznít, média, inzerenti a sponzoři propadnou nelíčenému děsu. Nemají smysl pro podporu kakofonie jako zrcadla, v němž by měli lidé nahlédnout stav věcí. Ani ten, kdo si chce užít grant podle množství prodaných vstupenek, obvykle nenasadí Schönbergovo dílo Ten, který přežil Varšavu.

I sám Václav Klaus většinou vyjadřuje podporu hudbě spíše muzikálové a na Hradě pořádá jazzové koncerty, jejichž swingující rytmy působí spíše relaxačně. Kdyby po svém projevu sáhl i k činu a podpořil nebo inicioval událost umění znepokojivého, torpédujícího falešné idyly nejen beethovenovské, ukázal by, že přesvědčení o úrodném chaosu se mu nehodilo jen do jednoho projevu. Ale nevím, zda se taková úvaha už neblíží onomu romantickému Beethovenovu snění...

Autor je redaktor týdeníku Respekt a hudební kritik