Pavel Klusák: Svoboda poslouchat Gotta
K narozeninám našeho Zlatého Slavíka s opožděním přináším, já, malé poupě, ještě krátkou glosu. Týká se myslím toho nejdůležitějšího kolem Karla Gotta: vztahu našeho národa k němu, svému pěvci z nejpopulárnějších.
Televize jednou dělala anketu mezi obyčejnými lidmi. Tak jako existuje pohádka o hledání košile šťastného člověka, tak televizní reportér hledal osobu, která by neznala Karla Gotta. Zdá-li se vám to jako jednoduchá věc, vězte, že je tomu přesně naopak. Těžko najít osobu, která by byla u nás všam tak jasně známa, jakou je právě dotyčný zpěvák. Koneckonců už děti přicházejí ze školky s básněmi typu "včera zpíval Karel Gott, chtělo se mu na záchod". A jestliže ve školních rýmovačkách už zapadl Sandokan a musel být nahrazen Harrym Potterem, Gott zůstává stálicí i zde.
V uplynulých dnech Gottových oslav jsem si povšiml jedné věci. Pokusím se ji formulovat tak, abychom se při tom vůbec nedotkli otázky, v čem je Karel Gott prima a v čem ne, prostě abychom se nezabývali nějakým jeho velkým a seriózním hodnocením. Tak tedy, povšiml jsem si určité maličkosti. Lidé, jak víme, mají různý vkus: někdy i velmi blízcí lidé ho mají diametrálně odlišný, to si pak třeba přepínají programy a ztišují gramofon, a přesto spolu vydrží desítky let, což je moudré.
U nás v Česku jsme tak nějak středně tolerantní. Když někdo řekne, že nemá rád operu a nehodlá na ni chodit, není tím vyloučen ze společnosti. Dokonce mnoho lidí si zjedná spiklenecké pochopení, když řekne, ať je nikdo neotravuje s Wagnerem, že Mahlera, Janáčka nebo Stravinského zkusili jednou a úplně jim to stačilo. Jsou lidi, kteří zálibně říkají, že do filharmonie by je nedostali ani párem volů. A znám majitele domu, který si získal přízeň okolí tím, že nasadil ke vchodu pisklavé zařízení, aby tím dostal ze svého okolí mladé lidi, co chodí vedle do klubu a mohli by se u něj na chodníku vykecávat.
Tedy - ať už u nás někdo nemá rád seriózní klasiku, klubovou muziku nebo třeba country, projde mu to. Ale narazí ten, kdo řekne, že nemá rád Karla Gotta. Ať už to řekne jen tak a neumí to vyargumentovat, anebo dodá, že ten břeskný optimistický sound písní Přijela pouť, Pocti sváteční, Náruč růží a To vám byl dobrý rok mu leze krkem a nechce ho prostě poslouchat.
Nemít rád Gotta, to pro některé lidi asi znamená nemít rád kus naší společné minulosti. Nemít rád Gotta znamená být málo tuctový Čech. Co naplat: tu svobodu vkusu bychom si ale měli hájit. Přátelé krásného hlasu se někdy jakoby obávají, že ti druzí jim chtějí jejich názor rozvrátit. To je nesmysl: proč by nemohly být vedle sebe různé názory.
To je možná kus české povahy: nepříliš sebevědomě se obává, že její křehké přesvědčení někdo torpéduje. I když se jedná o nejpopulárnějšího z pěvců, u nějž televize nenašla nikoho, kdo by jeho jméno neznal.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
![tajuplny_ostrov.jpg tajuplny_ostrov.jpg](https://plus.rozhlas.cz/sites/default/files/styles/cro_3x2_mobile/public/images/dc6840ce882ec3bac8e628bfab9f5bc9.jpg?itok=MGjKRqj7)
![](https://plus.rozhlas.cz/sites/default/files/styles/cro_1x1_mobile/public/images/6515d334428e57ce276151baa6fa5313.jpg?itok=m8R2tATO)
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.