Pavel Dostál

O Pavlu Dostálovi jako politikovi a státním úředníkovi se toho v posledních hodinách už napsalo a řeklo dost. Jako novináře si ho pamatují čtenáři Práva. Proto se v tomto příspěvku soustředím hlavně na jeho aktivity divadelní.

Pavel Dostál, původním povoláním provozní chemik a technik, byl v šedesátých letech - jako řada ostatních jeho agilních generačních druhů - uhranut vznikem řady divadel malých forem, které začaly naleptávat strnulost totalitního režimu, z nichž nejznámnější jsou dodnes Divadlo Na Zábradlí a Semafor. Tehdy ovšem existovala tato divadla i třeba v Kadani, kde začínalo Kladivadlo, Ypsilonka působila v Liberci či Divadlo Pod Okapem zase sídlilo v Ostravě. Pavel Dostál byl nejprve autorem a hercem divadélka Skumavka, později uměleckým vedoucím divadla Experiment v Olomouci, které fungovalo pod hlavičkou Parku kultury a oddechu, jehož byl dramaturgem. Zároveň založil ve sklepení olomouckého Domu armády DEX-klub spolu s muzikntem Richardem Pogodou. V roce 1966 napsal svou první divadelní adaptaci s názvem Kdyby všichni kluci světa, na motivy Ericha Köstnera. Tehdy se taky seznámil s Hanou Hegerovou, Evou Olmerovou, Jiřím Suchým, Miroslavem Horníčkem, Ivanem Vyskočilem, Eduardem Pergnerem, Karlem Krylem, Jaroslavem Hutkou či Václavem Bártou a dalšími představiteli malých divadélek, kteří do Olomouce zajížděli. Koncem šedesátých let spolu s přítelem Pogodou napsali muzikál Výtečníci, který se úspěšně hraje dodnes.

V roce 1968 se Pavel Dostál podílel na protiokupačním vysílání Československého rozhlasu v Olomouci a hlavně díky tomu a protiokupačnímu kabaretu Čaj u Pogody, musel s nastupující normalizací z kultury odejít a pracoval - jako spousty dalších čestných lidí - v kotelně. Další hry jako například David a Dominika, Princ a chuďas či Kdyby všechny holky světa a Festival už byly uváděny pod pseudonymy.

V roce 1978 si spolu s kolegou Pogodou, který se v době nemilosti živil jako klavírista ve vinárnách, našli náhradní scénu v Přerově v divadélku Dostavník, kde Pavel Dostál nastudoval celou řadu autorských inscenací.

V osmdesátých letech se stali oba kamarádi spolupracovníky Večerního Brna, kde uvedli hudební komedie A Fénix vstane z popela a Neumírejte prosím či muzikál Gaudeamus igitur, původně zakázaný v Olomouci.

Po listopadu 1989 krátce pracoval jako umělecký vedoucí olomouckého hudebního divadla a později ještě chvíli jako režisér Moravského divadla v Olomouci. Od roku 1996, kdy se stal znovu poslancem, se již věnoval skoro výhradně politice.

K malým divadlům se Pavel Dostál vrátil až na skonku svého života, kdy ministerstvo kultury právě z jeho podnětu podpořilo založení edici Pódia z krabičky při Národním informačním a poradenském středisku pro kulturu. První publikace, kterou Pavel Dostál veřejnosti představil společně s Lucií Bílou a Jiřím Suchým 28. června, tedy před necelým měsícem, mapuje malé amatérské scény šedesátých let minulého století a je doplněna pěti CD disky s novými nahrávkami jejich tehdejšího písňového repertoáru. Další dvě knížky se mají věnovat malým divadlům sedmdesátých a osmdesátých let.

V dopise, který Pavel Dostál datoval 6. června 2005, a v němž zval na vernisáž knihy, napsal: Vážení přátelé, jistě uznátě, že dobrých zpráv není nikdy dost. a tak mi dovolte, abych se o jednu takovou s vámi podělil, nemluvě o tom, že mě samozřejmě těší, když mohu být poslem dobrých zpráv. Přítomnost, kterou žijeme, ať si o ní myslíme cokoliv, má někde v minulosti své prameny, své kořeny a zdroje. Je naším právem a snad i povinností se po nich pídit. A nalézat je. To abychom lépe porozuměli času přítomnému. Obraz, který si vytvořila o světě generace mých souputníků i generace o něco mladší, byl zásadně ovlivněn, ale i tvarován především léty šedesátými 20. století. Odtud naše generační citlivost ke svobodě člověka a umělce pak zvlášť. Odtud naše pojetí umění jako dialogu lidí s cílem dobrat se podstaty. Dialogu nikdy nekončícího, často, velmi často drzého a neuctivého k vzývaným ikonám, ale také k zaprášeným pomníkům a bustám. Dialogu hry a hravosti, kdy nové formy podněcovaly nové obsahy a naopak. Tato slova Pavla Dostála je možné vnímat i jako jeho odkaz, kterým se s námi loučil.