Pavel Bém na Mount Everestu

Pan primátor Bém a první místopředseda ODS odcestoval 23.března a vrátit by se měl 25. května. Mimo úřad tedy bude asi dva měsíce. Dlouhodobá cesta politika vyvolala polemiku, protože nebývá zvykem, aby si někdo, kdo je v tak vysoké funkci, která je bez nadsázky srovnatelná s funkcí ministra, vybral dlouhou dovolenou. Navíc v době, kdy je třeba spojit všechny síly k prosazení nutných reforem. Nejhlasitěji křičela opozice, ta to ale má v popisu práce. Proti bylo i ministerstvo vnitra v čele se spolustraníkem Ivanem Langerem, negativně se o cestě vyjádřil i čestný předseda ODS a prezident pan Václav Klaus. Komentátoři pana Béma podezírají, že mohlo jít i o kalkul a že se chce vrátit nezašpiněn coby spasitel navíc ověnčený gloriolou muže z Everestu, jak napsal Michal Musil z MF Dnes.U pražského primátora jde jen o osobní riziko, připomněl zase v Lidových novinách Martin Weiss a jestli se mu to vyplatilo posoudí jeho voliči a i kolegové a rivalové, kteří s touto kartou mohou hrát. Důležité je, že předseda ODS Mirek Topolánek se za Pavla Béma postavil. Někteří politologové ale soudí, že to udělal i proto, že mu Bémova nepřítomnost vyhovuje, protože v něm cítí silného rivala. Při způsobu fungování našich médií je možné si docela dobře představit, že na výčitky po návratu se zapomene a pan primátor bude nějaký čas spíše adorován.

Jenže na odhodlání Pavla Béma zdolat nejvyšší horu světa přes všechna rizika jak osobní, tak politická, čehož si musel být plně vědom, protože argumenty opozice i stranických konkurentů či populistů, kteří se vždy přidají k hulákající většině, si mohl předem celkem přesně vyfabulovat, je možné se dívat i úplně jinak, a sice pozitivně: jako na trénink rizika, které se právě z naší politické scény do značné míry vytratilo. Jedině člověk je schopen překonat své nejzákladnější animální instinkty - jimž vévodí pud sebezáchovy - v zájmu vyšších, abstraktních principů a cílů. Hegel napsal: Když přirozený strach ze smrti přinutí jednoho ze soků k podrobení, rodí se vztah pána a otroka. V této krvavé bitvě na počátku dějin nebyla v sázce potrava, přístřeší nebo pocit bezpečí, ale pouhá prestiž. A právě proto, že cíl boje není určen biologicky, spatřuje v něm Hegel první náznak lidské svobody. A výsledkem tohoto boje bylo rozdělení lidské společnosti na třídu pánů, kteří byli ochotni riskovat své životy, a třídu otroků, kteří podlehli přirozenému strachu ze smrti.

V dnešní moderní společnosti zase ochota přijímat na sebe rizika a vnímat je jako přirozenou součást závazně žitého života dělí lidi na zaměstnavatele a zaměstnance, kteří se bojí, že by mohli zkrachovat, že by neobstáli v konkurenci či jsou jenom pohodlní.

Pokud by se panu Pavlu Bémovi podařilo zkušenost s překonáním animálních strachů přenést ze své cesty do české politiky a přivedlo by ho to k přesnější vizi, k jasným a všem srozumitelným vyjádřením, byl by to velký přínos. Znamenalo by to ve výsledku, že by si uvědomil svou skutečnou hodnotu a nedevalvoval by sám sebe stranickou blemblem řečí, která občany od politiiky odhání. Prolomit ale zaběhané zvyklosti stranických sekretariátů chce nejspíš větší odvahu než zdolání Mount Everestu.

Z nejvyšší hory světa si přinesl Pavel Bém jen omrzlý malíček, za větší politickou odvahu by mohl zaplatit kariérou politika. Byly ještě nedávno doby, kdy i to se vyplatilo. Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .