Partneři
Kontrolní otázka úvodem: Hádejte, co u nás zatím nejde, i když to jde v 11 zemích evropské unie, v Norsku, ve Švýcarsku, na Islandu - plus v několika státech států spojených a amerických, jakož i ve třech kanadských provinciích, a určitě jsem ještě na nějakou zemi zapomněl? Správně - jde o registrované soužití homosexuálních partnerů.
Nejnověji ve středu vláda zákon o registrovaném partnerství zcela nezamítla - také nemohla, neb jde o návrh poslanecký, ale zároveň vyjádřila nesouhlas s tím, že se v návrhu zákona objevují prvky, které by vztah homosexuálních partnerů srovnávaly s manželstvím.
Na doporučení vlády by z navrhovaného zákona, při procesu schvalování v Parlamentu, měla vymizet například vzájemná vyživovací povinnost mezi partnery.
Už i bez tohoto doporučení obsahuje poslanecký návrh zákona všemožné obezličky. Homosexuální páry by sice měly mít právo na informace o zdravotním stavu partnera, při dědickém řízení by měli mít rovnocennou pozici s nejbližšími příbuznými registrovaného partnera, ale na druhou stranu zákon by neumožňoval adopci dětí homosexuálními páry. A - to nejlepší (tedy, to nejhorší.) nakonec - registrovaní partneři by museli počítat s tím, že údaj o jejich orientaci bude signalizovat záznam v občanském průkazu. Budou totiž vedeni jako "partner", respektive "partnerka". To je, panečku, nápad! Už léta mě obcházejí mrákoty z toho, proč se musí kdejaký policista, popřípadě kdejaký úředník na kdejakém úřadě, v okamžiku, kdy mi koukne do občanky, dozvědět, jestli jsem "svobodný" nebo "rozvedený", nebo "vdovec". Teď bych ještě mohl být "partner".
Jen tak na okraj : Německým například úřadům, bylo celých čtrnáct let mého tamního exilu jedno, v jakém jsem stavu. V čem je ten místní vymezovací úřední "tik"?
Když už to ale místní úřední orgány neumějí jinak - osobně by se mi vlastně líbilo, být někomu úředně uznaným partnerem, takže v okamžiku, kdy tuhle (zvláštní) výsadu budou mít toliko registrovaní homosexuální partneři, nejsem dalek toho, že jim budu vlastně závidět.
Každý, kdo žije v heterosexuálním svazku, a je otráven pokryteckým preferování svazku, nazývaného "manželství", je odsouzen žít jaksi na potupnou "psí knížku", na okraji společnosti, bez možnosti nechat s milovanou osobou zaregistrovat, a stává se tak (soudě podle narůstajícího počtu tzv. "singles"), součástí zvětšující se komunity, s níž se jaksi nepočítá.
Tedy počítá - za svou neurčitou svobodu, si tzv. svobodní připlácejí v podobě vyšších daní.
Přitom takovéto svazky a je jich, takto ze společenství tzv. normálních rodin, vyděděných jistě víc, než ona pověstná čtyři procenta homosexuálních spoluobčanů, mohou fungovat přinejmenším stejně jako ta "manželství", z nichž stejně polovina končí rozvodem.
Takže - ano, registrované partnerství pro všechny, kdo chtějí být někomu partnerem. Ale to bych asi do našich zákonů chtěl zanášet ještě větší zmatek, než v nich je. Na závěr ještě něco k terminologii.
Diskuse kolem problematiky registrovaného partnerství jsou často prošpikovány rádoby humanistickými povídačkami o toleranci vůči lidem s jinou než heterosexuální orientací. A to slovo "tolerance" je používáno s jakousi blahosklonnou noblesou, jako zvláštní druh určitého arogantního nadhledu. A to je špatně. Alespoň - podle mého.
Lidé s jinou než výhradně heterosexuální orientací jsou - lidé. Je to dobře slyšet? Lidé.
Takže na nich nemám, co se jejich vnitřního nastavení k partnerství, co tolerovat. Jediné, co mohu udělat, je přijmout takové, jací jsou. Jenže, takhle jednoduché to u nás ještě asi dlouho nebude.
Budeme i nadále "svobodní", "rozvedení", "vdovy" a "vdovci" a jestli se podaří Parlamentem protlačit i stávající verzi zákona o registrovaném partnerství pro osoby stejného pohlaví, což bych si věru přál, také "partnerky" a "partneři". Možná, že až potom někdy bychom se mohli stát - lidmi. Bez nálepek.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.