Paroubkova hra

Moment, kdy byla jeho slova pronášena, zároveň nabízí prostor pro spekulace, zda šlo pouze o emoce. Bez nich si lze samozřejmě představit mírnější přesto úderný atak na politické protivníky. V době, kdy Paroubek hovořil, byly totiž karty rozdány tak, že ve hře zůstaly dvě varianty. Poslední dopočítání mohlo poměr hlasů mezi ČSSD a KSČM na jedné straně a občanskými demokraty, lidovci a zelenými na straně druhé buďto zachovat ve tvaru stojedna ku devadesátidevíti, nebo zvrátit na remízu.

Proto šlo Paroubkova slova rovněž vnímat jako snahu vykopat mezi sociální demokracií a táborem protivníků nepřekročitelný příkop. Což se, soudě z bezprostředních reakcí, v sobotu podařilo. Pokud by levicový blok uhájil těsnou většinu, nemusel by Paroubek ztrácet čas s vyjednáváním s dalšími subjekty, kromě komunistů, protože by o to po silných výrocích nebyl z druhé strany příliš zájem. Samozřejmě v momentu, až by na něj přišla řada. Zároveň by měl jistotu, že jeho politická budoucnost není ohrožena a že dovede ČSSD opět do vlády a dokonce takové, kterou si před volbami sociální demokraté přáli, tedy do jednobarevné. Karty byly nakonec rozdány jinak. Což mimo jiné znamená, že by všechny Paroubkovy zásluhy o sociální demokracii mohly být poměrně rychle zapomenuty. Ostatně někteří sociální demokraté tuto verzi, byť většinou nesměle a mimo mikrofon, připouštějí. Proto šéfovi ČSSD nezbylo nic jiné, než dát emoce stranou a rozehrát partii, která by mu mohla zachovat slibnou politickou budoucnost.

Jaké tahy v této hře budou následovat, to se jen velmi těžko odhaduje. Zdaleka ne všechny výroky politiků pronesené na veřejnosti lze totiž brát vážně. Navíc některé z nich musí korigovat v reakci na kroky protivníka. Ostatně o tom, že Paroubkova ostrá slova jsou odsunuta na vedlejší kolej, nejlépe svědčí jeho kontakt s Mirkem Topolánkem a plánovaná zítřejší schůzka. Nejenom na ní se budou snažit sociální demokraté uhrát maximum. Je to samozřejmě logické a pokud by se jakákoli strana chovala jinak, páchala by sebevraždu. Jak moc silné trumfy momentálně ČSSD drží? Bez její pomoci, nebo alespoň některých jejich poslanců, nemůže vzniknout koaliční vláda občanských demokratů, lidovců a zelených. Zároveň však sociální demokraté vědí, že volby vyhrála ODS a že alespoň v prvním pokusu má právo na post premiéra. A tím za dané situace nemůže být nikdo jiný než Mirek Topolánek. Pokud by se tedy nyní vytvářela tzv. velká koalice, nebylo by podle všeho v kabinetu pro Jiřího Paroubka místo. Samozřejmě by mohl obsadit post předsedy poslanecké sněmovny. V tuto chvíli je však složité odhadnout, nakolik by to pro něj i pro stranu bylo z hlediska delšího časového horizontu výhodné.

Co už lze naopak tvrdit nyní, nevýhodné pro ČSSD by bylo, pokud by nějakým způsobem umožnila vznik koaliční vlády ODS, lidovců a zelených. V případě, že by nedocházelo k přebíhání mezi stranami a že by v klíčových hlasováních panovala stranická disciplína, byla by takováto vláda prakticky neodvolatelná. Při hlasování o nedůvěře vládě je totiž potřeba sto jednoho hlasu všech poslanců. A to sociální demokraté s komunisty nemají. Proto by potřebovali rozbít jednotu tvořící se koalice. Vláda opírající se o podporu dejme tomu pouze občanských demokratů a lidovců by v průběhu volebního období už mohla být sestřelitelná. Samozřejmě v této souvislosti lze spekulovat o tom, zda kauza údajného pokusu o podplacení poslance Ploce není prvním torpédem snažícím se zbořit nově tvořící se vládu.

Svým způsobem klíčové pro další vývoj jednání o sestavení nového kabinetu může být obsazení postu předsedy poslanecké sněmovny. Zdá se, že by ho mohla získat sociální demokracie. Lze si však těžko představit, že by se tak stalo bez nějakého dobře zaručeného slibu. Česká ústava totiž jasně praví, že po dvou neúspěšných pokusech vlád získat před poslanci důvěru, následuje pokus poslední. Konkrétně předseda sněmovny navrhne nového premiéra. A to by se v takovém případě mohlo dít pod taktovkou sociální demokracie. A v atmosféře buď předčasné volby, nebo důvěra právě takovéto vládě, by se mohla najít většina, která by vznik kabinetu posvětila.

Z toho všeho vyplývá, že pokud se nepodaří sociálním demokratům přetáhnout na svou stranu někoho z tábora zelených, byla by pro Jiřího Paroubka nejvýhodnější varianta menšinové vlády občanských demokratů a lidovců, kterou by z křesla předsedy poslanecké sněmovny kontroloval sociální demokrat. Samozřejmě důležité bude, zda se Paroubkovi podaří udržet svoje postavení uvnitř strany. Pokud ne, mohou se otevřít dveře pro velkou koalici.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Radio na přání .