Paroubek má v rukou všechny trumfy

Sociální demokraté náhle zapomněli, že jim strana lidová a její předseda Kalousek osobně vloni takříkajíc "porazili vládu", když právě oni byli hnacím motorem jinak směšné kauzy barrandovského bytu premiéra Grosse. A zapomněli také, jak se Kalousek dlouhodobě okatě nabízel ODS coby budoucí koaliční partner. Dohodnou-li se definitivně ČSSD a KDU-ČSL na dvoubarevné vládě s tichou podporou KSČM, což jistě nebude zadarmo, bude to stejně nečekané rozuzlení volebního patu, jakým se stala před osmi lety opoziční smlouva Klause se Zemanem, ne jen vyhraněných politických rivalů, ale dvou osobností, které proti sobě léta šly přímo osobně. Také se tehdy zapomnělo, jak Zeman - byť v samozřejmě v nadsázce, ale nevkusné - sliboval spolustraníkům legitimace ČSSD v kůži z členů ODS. Také se zapomnělo, jak osočil Klausovu stranu z toho, že po ní zbude jen spálená země, jak nařkl Klause, že dne 17. listopadu 1989 přednášel kdesi v Sovětském svazu o perestrojkové ekonomice. A tak dále. A voliči ODS zase museli zapomenout, jak Klaus bezprostředně před předčasnými volbami mobilizoval národ proti levicovému nebezpečí.

A na co budou muset nyní zapomenout lidovci a jejich sympatizanti? Především na to, že se křižovali proti jakémukoliv spolčení s komunisty. Jenomže tichou podporou od KSČM se s příslovečným rudým ďáblem zaplétají více než je zdrávo. A proč by si měli voliči sociálních demokratů a lidovců své flexibilní předsedy chválit? Jistě hlavně proto, že se jim podaří zůstat u moci. Vysloveně levicově smýšlejícím občanům zůstanou sociální jistoty, a zbaví se strachu z dopadů reformních kroků, ke kterým se - aspoň částečně - chystala pravicová ODS. A stabilní lidovečtí příznivci zřejmě ocení pragmatičnost předsedy strany, který si tak aspoň na čas upevní pozici, otřesenou po letošním nevalném volebním výsledku.

Že manévr Jiřího Paroubka potěší sociálnědemokratické voliče, o tom ani netřeba hovořit. Volby sice těsně prohrál, ale zůstane podle všeho premiérem. A strana bude ve vládě už třetí funkční období. Což, nutno přiznat, je od Paroubka úctyhodný výkon, neboť vloni na jaře přebíral po zdecimovaném Grossovi stranu se žalostnými preferencemi a vnitřně značně rozklíženou. Že je obratným politikem s přirozenou vůlí pomoci, musí vidět každý.

Spokojeni budou také zřejmě ti, kdož házeli do volebních uren lístky pro nereformované komunisty, neboť ti se podporou paroubkovsko-kalouskovské vládě o velekrok vysunou z politické izolace, aniž by pro to museli učinit cokoliv proti své vůli, tedy konečně se jasně distancovat od minulosti své totalitní předchůdkyně, nebo snad se dokonce vzdát milovaného slova komunismus v názvu strany. A co od této pozoruhodné dohody mohou čekat všichni ostatní? Samozřejmě nic jiného, než co tu bylo předcházejících osm let. Důraz na štědrou sociální politiku a podporu rodin, žádné řeči o školném a vyšších platbách za zdravotnické služby a tak dále. Což samozřejmě také znamená zároveň stále vysoké daně, bez nichž by se taková politika nedala realizovat. Kdo má ovšem hrůzu z toho, že levice i se středovými lidovci bude jen a jen rozhazovat, toho mohou trochu uklidnit příznivá ekonomická čísla a odhad, že se růst hospodářství patrně hned tak nezastaví. Zbývá už jen dodat: pro občanské demokraty a jejich voličstvo je nynější obrat dvojznačný. Na jedné straně se volební vítěz ocitne v opozici a s tím se přece jen nepočítalo. Ti, kdo viděli velkou koalici jako jediné a nejpragmatičtější řešení, se možná budou hněvat jak na Paroubka, ale také na Topolánka, který podle nich měl být ve sjednávání tandemové spolupráce se sociálními demokraty větším realistou a tedy elastičtější. Ale neměli by přitom zapomínat, že ODS, byť tak trochu proti své vůli, je vlastně nyní zásadovým morálním vítězem. Což je možná slabá útěcha, ale teprve čas ukáže, zda se morální vítězství nemůže proměnit i v něco hmatatelnějšího. Přestože bojovat o preferenční body bude pro Topolánkovu stranu složité.

Staronový premiér Paroubek se totiž bezpochyby pokusí naklonit si občany jak jen to půjde. Bude rozdávat, pokusí se stabilizovat důchodový systém, nepřestane podporovat zahraniční investice a tedy pomáhat aspoň části nezaměstnaných, přičemž ale nezapomene ani na ty, v jejichž okolí se právě nebude stavět nějaká zahraniční továrna. Paroubek má cit pro obecné nálady a dokáže jim včas jít naproti. Nejen tato nesporná schopnost, opřená navíc o podstatné klíče ke státní pokladně, z něj může klidně učinit premiéra na - jak se říká - více než jedno použití. A zcela závěrem. Paroubek zřejmě vyrazil dech i prezidentovi, který zřejmě spatřoval budoucnost - včetně své - ve velké koalici. Nebude se mu zřejmě líbit, že vznik vlády umožní komunisté, ale dělat proti tomu nemůže Václav Klaus patrně nic. Všechny trumfy jsou nyní pevně v rukách předsedy sociální demokracie.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .