Paroubek a zdravotnictví

Podle průzkumu veřejného mínění si totiž dotázaní občané myslí, že peněz je ve zdravotnictví relativně dost, ale špatně se s nimi hospodaří. Lékaři, alespoň ústy presidenta České lékařské komory, jsou naopak nespokojeni s finančním ohodnocením vlastní práce. Zjednodušeně řečeno, chtějí dostat přidáno. Zdravotní pojišťovny zastávají stanovisko, že na současný způsob hrazení zdravotní péče nemají dost prostředků. Hejtmani si pak stěžují na dluhy nemocnic, které na kraje byly převedeny státem a na málo peněz na jejich řešení.

Právě tyto protichůdné názory jasně dokazují, že ve zdravotnictví se prolíná hned několik diametrálně odlišných zájmů a že není vůbec jednoduché jim vyhovět tak, aby byli všichni relativně spokojeni a zdravotnický systém přitom nezkolaboval. Je rovněž příznačné, že popisovaný konflikt v tomto resortu trvá už léta, přesto je velmi obtížně řešitelný. Právě kvůli různým lobbyistickým tlakům naráží totiž často dobrý úmysl na bariéru odporu.

Hlavně v případech, kdy by se finanční toky mohly dostat pod kontrolu. Týká se to jak hospodaření nemocnic, tak i předepisování léků, nebo snahy zamezit přihrávání si pacientů lékaři, jehož jedinou motivací je lepší výdělek. Ostatně nejnovější jednání o lepším ohodnocení lékařů toho může být názornou ilustrací. Podle presidenta České lékařské komory Davida Ratha jsou lékaři ochotni snížit počet vykazovaných lékařských úkonů. Právě za ně jim platí zdravotní pojišťovny. Ty tvrdí, že pokud by za úkony poskytovaly více peněz, neměly by na to finance.

Takže lékaři tvrdí, že lépe ohodnocených úkonů by mohly vykazovat méně. Přitom by to prý nemělo ohrozit kvalitu péče. Nelze se divit, že okamžitě se na lékaře sneslo podezření, že v současné době v honbě za lepšími příjmy vykazují více úkonů, než odpovídá realitě. Přesně toto podezření podle ČTK adresoval lékařům výkonný ředitel Svazu zdravotních pojišťoven Jaromír Gajdáček.

Právě tato polemika podporuje názor, že problém českého zdravotnictví není v objemu financí proudících do tohoto resortu, ale ve způsobu, jakým se s penězi zachází. Dalším důkazem mohou být údaje ministerstva zdravotnictví o tom, že se ročně spotřebuje léků za několik desítek miliard. Přitom se prý podle ministerstva ročně vyhodí léky až za osm miliard. Proto by v této souvislosti neměly zapadnout návrhy vicepremiéra pro ekonomiku Martina Jahna.

Ten ještě v minulé vládě Stanislava Grosse prosazoval větší spoluúčast pacientů. Podle Jahna by se mělo například platit pár korun za recept. Totéž by se mělo týkat návštěvy lékařů v případě, že člověk nepotřebuje akutní péči a úplně bezplatný by neměl být ani pobyt v nemocnici. Podobné myšlenky však kvůli politické krizi zapadly a zhruba rok před volbami se těžko znovu objeví. Svědčí o tom například nejnovější plán ministryně Emerové, jak zlepšit situaci v resortu. Mezi zhruba dvaceti body se o spoluúčasti pacientů prakticky nehovoří.

Tváří tvář blížícím se volbám a nízkým volebním preferencím sociální demokracie, se tomu nelze příliš divit. Takže i nadále bude fungovat paradoxní systém, ve kterém mají pacienti jistotu, že je finančně nezatíží léčení banálních nemocí neohrožujících přímo lidský život. Přitom v této kategorii by měla být nejrůznější forma spoluúčasti pacientů relativně vysoká. Tím by zbyly peníze na léčbu závažných onemocnění, na která se často financí nedostává. Pak už bychom nemuseli být svědky nejrůznějších sbírek, ze kterých by měla být financována nákladná záchrana lidského života, nebo polemik o tom, zda by na léky měli výrazně připlácet i lidé trpící astmatem, vysokým krevním tlakem, nebo rakovinou.

Vše nasvědčuje tomu, že i nadále budeme svědky pouze hašení nejnebezpečnějších ohnisek požáru, než kroků, které by měly jeho vypuknutí dlouhodobě zabránit. Proto lze očekávat, že i v dalších průzkumech veřejného mínění si bude většina lidí myslet, že hlavním problémem zdravotnictví není nedostatek financí, ale způsob, jak se s nimi zachází.