Paroubek a spravedlnost na trhu s bydlením

22. březen 2005

Politici měli v posledních patnácti letech příliš mnoho práce a tak nestihli řadu věcí. Jednou z nich je reforma na trhu s byty. Žádná neproběhla, a tak se stále v mnoha ohledech bydlí stejně, jako za komunistického režimu. Dnes přichází s prvním pokusem, který by poměry mohl změnit, ministr pro místní rozvoj Jiří Paroubek. Důležité je slovo "mohl". Vláda, kde je Paroubek členem, už nemusí dlouho vydržet, a tak třeba reforma skončí dříve, než začala.

Návrh na změny také vláda při svém posledním zasedání schválila jen v obecné podobě a cesta k jejich realizaci bude ještě dlouhá. Tím spíš, že u Paroubka není úplně jisté, jestli ví, co vlastně chce realizovat.

Proto je dobré nevěřit vzdušným zámkům, které nám malují proslovy politiků. V nich se rozhodně bydlet nedá. Lepší je zůstat při zemi a podívat se, co je vlastně v navržené koncepci rozumné a může vést ke zlepšení nemožných poměrů.

Především - ministr Paroubek má zásluhu, že jako první otevřel dveře třinácté komnaty a připustil, že je třeba změnit občanský zákoník. Nadále není možné omezit práva majitelů bytů takovým způsobem jako dosud, kdy nemohou volně nakládat se svým majetkem. Když mají v bytě nájemníka, záleží jen na něm, co se s bytem stane dál - jestli ho sám dál pronajme, vymění, anebo předá někomu ze svých známých. Majitel ve většině případů může jen přihlížet a smlouvu nemá právo vypovědět, ani když nájemník neplatí.

Posílit práva majitelů, byť u bytů je nutné počítat s určitým omezením, se dosud nikdo nepokusil, protože dostatečným protiargumentem byla představa bezcitného domácího, který bude z bytu vyhazovat na ulici důchodce. Dnes strašák ztratil na účinnosti a na vážnosti získává ústavní princip, že každý má právo na ochranu svého majetku - dokonce i majitelé domů.

Od této změny se odvíjí všechno další. Když už stát vrátí majitelům bytů po šedesáti letech jejich práva, bude muset připustit, že nemůže udržovat ceny nadiktované komunistickým režimem. Fakticky se nechá na trhu, aby nové ceny stanovil. Stát bude jenom sledovat, o kolik se během roku mění a bude dohlížet, aby majitelé nezvyšovali ceny příliš rychle. Tak je tomu v každé civilizované evropské zemi.

Změny se nakonec vyplatí většině Čechů. Dnes žije 800 tisíc domácností v bytech s regulovaným nájemným. Například ani nájemník stometrového bytu v Praze proto nemůže platit víc, než tři a půl tisíce měsíčně a ve většině ostatních měst ani polovinu z toho. Na ty, kdo mají tato privilegia zděděná od předlistopadového režimu doplácí všichni, kdo byt kupovali po pádu komunismu.

Ti, kteří platí osmitisícový nájem za dvougarsonku na okraji Prahy, anebo i lidé, kteří platí zhruba polovinu za tržní nájemné v jiných městech. Nevýhodný je současný stav také pro každého, kdo si chce byt koupit. Přes všechny řeči o výhodnosti hypoték stojí každý byt ve větších městech přes milion. A milion na hypotéku znamená splatit jeden a půl milionu, nebo jinými slovy - patnáct let platit skoro deset tisíc měsíčně.

Nový byt je dostupný jen pro opravdu bohaté lidi. Ty malé stojí v libovolné lokalitě nejméně dva miliony. Tak nepříznivá situace není v žádné jiné zemi v Evropě.

Vysoké ceny bytů vyhánějí ještě víc ceny nových domů, které kolem Prahy nelze koupit pod pět milionů, kolem Brna pod tři miliony. Na to už běžný člověk, který vydělává vlastní prací, mít nemůže ani kdyby mu půjčil bohatý strýček Vik.

Hledáte v tom nějakou spravedlnost? Na českém trhu s byty to je zcela zbytečné. Všechny tyto ceny by podle expertů ze Sociologického ústavu byly nižší, kdyby se zrušila komunistická regulace. Nájmy na volném trhu by poklesly o třetinu, postupně by zlevnily ceny starých bytů a nové by se musely přizpůsobit rovněž. Byt by se stal normálním zbožím a stavební firmy by nemohly využívat pocit, že bydlení je natolik drahé zboží, že je za ně možné zaplatit prakticky libovolnou cenu.

Tak ohromnou změnu je možné prosadit dvěma jednoduchými kroky - posílením práv majitelů a zrušením deformací na trhu s byty. Oba principy má Paroubek ve své koncepci. Má tam ovšem i řadu dalších a některé jsou podle mínění expertů zbytečné. Především jde o ty, které vymýšlejí, jakými cestami by mohl stát dotovat výstavbu nových domů - ať by je stavěly obce, družstva, či neziskové organizace.

Bytů je dost, tvrdí experti, a nemá smysl stavět další, dokud trh neukáže, že snad někde chybí. Pak by se uplatnil nějaký rozumný projekt na podporu nájemního bydlení. Je to ale až druhý krok.

Vrátit trh s byty do normálu chce víc odvahy, než složitých a komplikovaných reforem. Těžko věřit tomu, že současní politici takovou odvahu najdou v posledním roce před volbami. Každá reforma se může nepříjemně dotknout řady lidí a jejím nepřítelem se nepochybně stane silná lobby nájemníků v regulovaných bytech.

Střízlivě vzato, nejlepší by bylo, kdyby ministr Paroubek při svém dalším postupu zřetelně definoval ty opravdu nutné kroky.

Zdvihnout požadavek na spravedlivé řešení je v tuto chvíli důležitější než polovičaté změny, které mohou překážet příštím reformátorům. Spravedlnost je totiž idea, podle které může někdy v budoucnu také v Česku fungovat dobrý trh s byty.

autor: Petr Holub
Spustit audio