Parlamentní volby v Norsku

Začátek tohoto týdne byl výjimkou. V Norsku se konaly parlamentní volby, a i když se konaly v řádném termínu, tentokrát nebyla nouze o napětí. Předvolební průzkumy až do poslední chvíle neukázaly na žádného pravděpodobného vítěze a tak sami Norové i zahraniční zpravodajové zůstávali až do úterního rána v nejistotě.

Norská televize dokonce vysílala speciální politický kvíz připomínající milionářskou soutěž na Nově, která by voličům umožnila ujasnit si, ke které z kandidujících stran mají neblíže. Právě nerozhodnutí voliči letos komplikovali stranickým vůdcům a jejich poradcům život více než jindy. Důvodů ke změně přitom voliči měli jen málo. Nezaměstnanost je v Norsku velmi nízká, úroky dokonce v poslední době klesly na rekordní úroveň a málo kdo si má na co stěžovat.

Voliči se nakonec přesto rozhodli pro změnu a těsná většina hlasovala pro levici. To znamená, ze úspěšné čtyřleté období premiéra Kjella Bondevika se uzavřelo. Nahradí ho blok tří stran nalevo od středu pod vedením Strany práce Jense Stoltenberga, která sama obdržela zhruba 33 procent hlasů.

V Norsku proti sobě stojí dva velké bloky, pravo-středový a levo-středový. Až dosud byla u vlády pravice pod vedením křesťanské lidové strany a jejího předsedy Bondevika, který byl také premiérem. Dalšími dvěma silami v tomto bloku byla Konservativní strana a Liberálové.

Kabinet zatím prosazoval úspornou výdajovou politiku a zaměřoval se na snižování daní. Stejný program nabídl i do budoucna. Prostředky by prý měly zůstat hlavně v byznysu, protože, jak norští pravicoví politici věří, právě odtud pochází bohatství, které pomáhá udržovat systém velkorysých veřejných služeb.

S tím naopak nesouhlasila levice, čekající už od posledních voleb v roce 2001 na svou příležitost. Ta voličům navrhla naopak další posílení sociálního státu a žádné snižování daní.
Levicovou opozici tvoří v Norsku zejména labouristé, jejich partnerem v levém bloku je Socialistícká levicová strana, a také Strana Středu. Všechny tři měly dosud dohromady 76 křesel, tedy více než samotná vláda, tři pravicová uskupení totiž měla jen 62 hlasů ze 165. Vláda se opírala o podporu dalších 24 poslanců Progresivní strany.

Zmínění progresivisté, kteří dosavadní pravicovou vládu drželi nad vodou, již před volbami stáhli svou podporu pro dosavadního premiéra Bondevika. Jejich představitelé prohlásili, že dvojnásobného předsedu vlády už do dalšího volebního období v čele vlády nechtějí - tím se zřejmě podepsali na neúspěchu pravice.

Hovořilo se o tom, že ostatní pravicové strany by chtěli do čela kabinetu vůdkyni Konservativní strany Ernu Solbergovou. Je ale příznačné, že podle průzkumů veřejného mínění by ale mnohem větší část Norů v premiérském křesle raději viděla Jense Stoltenberga, vůdce největsí ze stran levicového bloku a nakonec i vítěze včerejších voleb. Právě Stoltenberg patřil k nejvýmluvnějším zastáncům názoru, že stará vláda zanedbávala sociální výdaje a na novém kabinetu je vrátit sociální agendu zpátky na vrchol vládní agendy.

Pravdou ovšem je, že sociální otázky mohla dosavadní vláda zanedbávat jen při pohledu zevnitř norské debaty. Otázky, jako je školství a péče o staré lidi předvolební debatě tak jako tak dominovaly. Norský problém spočívá v tom, jak tyto služby personálně zajistit, ale nikoli, jak je zaplatit. Norsko je po Saúdské Arábii a Rusku největším exportérem ropy a vysoké ceny posledních měsíců jen přispívají k ještě vštšímu naplnění už tak plné státní pokladny.

Sociální rovnost ovšem patří k hodnotám, které formovaly poválečné politické myšlení v Norsku dříve, než byla nalezena ložiska ropy a zemního plynu. Výsledkem toho je, že v Norsku je málokdo opravdu velmi bohatý a málokdo opravdu chudý. Plat řidiče autobusu je v podstatě srovnatelný s příjmem lékaře. Kromě toho běžný Nor sice platí vysoké ceny, ale zároveň nemusí téměř utrácet žádné peníze za takové věci, jako je soukromé školství, penzijní nebo zdravotní připojištění. To vše vláda bohatě zajistí z daní a příjmů z prodeje přírodního bohatství.

Zajímavější než předvolební debata o neexistujících problémech bude možná povolební debata o některých otázkách zahraniční politiky, jako je vztah k Evropské unii. Království už dvakrát - v letech 1972 a 1994 - odmítlo vstoupit do Unie. Tlak na to, aby Oslo tento postoj přehodnotilo, ale sílí. Všichni sousedé a hlavní obchodní partneři Norska, tedy Švédsko, Finsko i Dánsko, už v Unii jsou. Také Brusel by ve svých řadách určitě rád viděl zemi, která má o třetinu větší příjem na hlavu než i ti nejbohatší členové Unie, jako jsou zmíněné severské země.

Hlavní norské politické strany se před letošními volbami zavázaly, že až do hlasování toto téma nechají na pokoji. Je tedy možné, že nyní se tato debata opět rozproudí. O rozpoložení norské společnosti tváří v tvář evropským problémům s nezaměsntnaností, imigrací a terorismem, vypovídají i zcela nenápadné skutečnosti. Například fakt, že k hlavním článkům v pondělním předvolebním tisku patřila zpráva o tom, jak v Norsku utěšeně vzrůstá spotřeba čersvého ovoce.