Parlament na vedlejší koleji

Volební pat, kde proti sobě stojí dva bloky o síle stovky poslanců, je opravdu extrémní. Na tom, s jakou námahou a s jakou marností se jej snaží politici vyřešit, můžeme zřetelně vidět, kam jsme je dostali.

Jenom pro srovnání připomeňme podobně obtížnou situaci, se kterou se museli potýkat politici v Německu v dobách výmarské republiky po první světové válce.

Politická scéna tam byla rozdělená na demokraty, kteří trvali na tom, že Německo musí být parlamentní demokracií, proti nim stáli monarchisté, kteří chtěli vrátit staré císařství. V tom mezi nimi nemohlo být smíru. Žádný z bloků ovšem neměl šanci získat většinu, protože deset procent hlasů blokovali Moskvou řízení komunisté. Proto se průběžně opakovaly volební paty. Demokraté získali ve volbách v roce 1920, a také o čtyři i osm let později víc hlasů než monarchisté, neměli však většinu a tak museli spoléhat na toleranci umírněných monarchistů.

Situace se zkomplikovala, když se v roce 1925 monarchistům - s komunistickou pomocí - podařilo prosadit na místo prezidenta svého kandidáta Hindenburga. Pět let dokázali spíše demokratická vláda a lídr monarchistů udržovat příměří, počátkem roku 1930 však demokraté přišli o podporu umírněných monarchistů.

Hindenburg reagoval na pád vlády tím, že jmenoval kancléřem monarchistu Brüninga. Jak vysvětluje ve své knize "Německé století" Eberhard Jäckel, byla to součást plánu, jak parlamentní demokracii zlikvidovat ústavní cestou.

Monarchisté měli v říšském sněmu jasnou menšinu, vláda však nemusela žádat o důvěru. Sněmovna sice mohla vyjádřit nedůvěru, tomu však chtěl Hindenburg zabránit výhružkami, že neposlušný sněm rozpustí. K tomu měl právo.

Rok 1930 tedy probíhal dramaticky. V březnu se stal Brüning kancléřem, v červenci mu poslanci vyslovili nedůvěru a Hindenburg vypsal na září volby. Ve volbách se opakoval pat a v říjnu Hindenburg opět pověřil vedením státu monarchistu Brüninga. Demokraté se obávali dalších voleb, a proto Brüning vydržel bez podpory většiny parlamentních stran až do roku 1932.

Hindenburg a monarchisté tak dokázali využít ústavy k tomu, že o vládě už rozhodoval pouze prezident a názor říšského sněmu nebyl rozhodující. Němečtí historici také nazývají léta 1930-33 obdobím prezidentských vlád. Samozřejmě připomínají, že byly předstupněm k nástupu Hitlerovy diktatury, s tím ovšem není možné dnešní Česko srovnávat - žijeme v úplně jiné době.

Přesto je přirovnání k roku 1930 v Německu zarážející. Také u nás v roce 2006 posílil vliv prezidenta, který rozhoduje o tom, kdo bude premiérem. Názor sněmovny se zdá být zbytečný - vlastně ani neexistuje, protože se nedokáže na ničem domluvit. S určitou nadsázkou se může člověk zeptat - v červnu jsme zvolili sněmovnu, proč ještě čtyři měsíce po volbách nemáme vládu schválenou parlamentem? Jsme ještě vůbec parlamentní demokracií? Tato otázka bude zřejmě stále naléhavější, protože se zdá být velmi pravděpodobné, že sněmovna důvěru vládě neodhlasuje ani v říjnu, ani v listopadu.

Na rozdíl od německých monarchistů se dnes česká levice ani pravice nesnaží parlamentní demokracii odstranit. Klausovi fakticky nezbývá nic jiného, než jmenovat premiéra, i když jeho šance uspět ve sněmovně je mizivá. Vrcholní politici se celkem přirozeně snaží udržet ve svých křeslech, protože to od nich očekávají jejich straníci. Paroubek od června do srpna a Topolánek od srpna do září se snaží vládnout bez pevného mandátu a není divu, že se to snaží sami sobě ulehčit příznivým výkladem ústavy.

Když ministři Topolánkovy vlády uvažují (samozřejmě neoficiálně) o tom, že bez důvěry by bylo možné vládnout tak do května, je to přirozená úvaha, která vychází z argumentu, že žádná jiná možnost stejně není. Stejně rozumně zní Paroubkova žádost, že zkusit štěstí by měl také on. A pokud by důvěru nedostal, může řídit zemi do předčasných voleb stejně dobře jako jeho sok Topolánek.

Může to znamenat, že Česko bude celý rok parlamentní demokracií jen podle jména. O tom, kdo má vládnout, bude spíše než lid rozhodovat prezident.

Lid si za to ale může sám, protože volil špatně, chtělo by se říct na závěr. Jenže to není pravdu. Lidé volili v zásadě rozumně, například radikální levičáci z komunistické strany dostali o poznání méně hlasů, než před čtyřmi lety.

Politici mají karty rozdané tak, že nějak by se s nimi hrát dalo. Předem však vyloučili některá řešení, která umožňovala pat nějakým způsobem - třeba na dva roky - překlenout.

V této chvíli však nezbývá než věřit, že se vláda vrátí do rukou občanů, respektive jejich zvolených zástupců v parlamentu, co nejdříve.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .