Paranoia jako norma

Pro tento argument svědčila skutečnost, že nedávno ve velkém spěchu byl schválen zákon, který opravňuje ruského prezidenta udílet bez předběžných konzultací rozkaz k likvidačním operacím proti extrémistům a teroristům v cizině. Mimochodem, žádná z demokratických zemí světa nedává jedinému politikovi, byť by to byla hlava výkonné moci, tak široké pravomoci jako je právo na vraždu. Nutností širokých konzultací je první muž ve státě chráněn před tím, aby v případech, jako je ten Litviněnkův, stín podezření nepadal výlučně na jeho hlavu.

Mezi jinými verzemi se probírá i možnost, že vražedný rozkaz vycházel z lůna ruských silových struktur bez Putinova vědomí a měl za účel vypálit mu do čela cejch vraha a zmařit jeho možný odchod z Kremlu v roce 2008. Ruské sdělovací prostředky zase nemají pochyb o tom, že tyto vraždy jsou cílenou provokací a dílem rukou v lepším případě Putinových odpůrců z liberálně-demokratických kruhů, a v horším případě západních rozvědek, jejichž chleba prý disidenti jedí a jejichž písně zpívají. Nejčastěji komentátoři a někdy i oficiální osoby ukazují prstem na uprchlého oligarchu Borise Berezovského, který z londýnského exilu údajně spřádá sny o násilném převzetí moci v Rusku. Právě v jeho službách pracoval přeběhlík Litviněnko a právě Litviněnko, stejně tak jako halasná Politkovská měli být přineseni jako oběti na oltář očekávané protiputinské revoluce. I tato verze, v Rusku velice populární, má nepřekonatelné slabiny. Litviněnko byl pravou rukou Borise Berezovského a korunním svědkem ve všech obviněních proti tajným službám Moskvy.

Zlikvidovat svého korunního svědka je vrchol hlouposti a slavný oligarcha Berezovský je všechno jiné, jen ne hlupák. Stejně nesmyslná je představa o tom, že by vražda bývalého rozvědčíka přisouzená krvelačnému Putinovi přiměla ruský lid vyjít do ulic a žádat potrestání tyrana. Démonizace pletichaře Berezovského je spíše pomstou za to, že to byl právě on, kdo si vymyslel a dosadil k moci Putina coby prezidenta.

Celá logika ruských komentářů je založena na starořímském vyšetřovacím principu Qui bono? - česky: Kdo z toho má prospěch? Putin přece ne, ten je vraždami hrubě poškozen. Načasované k jeho vrcholným setkáním se západními kolegy, dostávají ho tyto události neustále do defenzívy. Problém je v tom, že princip Qui bono? nikdy nebyl jedinou zásadou vyšetřování. Navíc v situacích, kdy se proplétá velké množství naprosto protichůdných motivů, vykládat prospěch ze spáchaného zločinu lze různě. Věc komunismu a Stalinova pověst v cizině byly rovněž poškozeny politickými procesy, třídními represemi, hladomorem, etnickými čistkami v Sovětském svazu - a přesto nikoho nenapadlo vyviňovat Stalina z těchto zločinů. Nic nepoškodilo Německo tak jako 2. světová válka a Holokaust - a přece princip Qui bono? nedělá z německých nacistů oběti.

Navíc jsou zde četné precedenty, jež svědčí o tom, že vraždy politických oponentů na objednávku byly běžnou praxí sovětského vedení po desetiletí. Případů jsou desítky, jsou přiznány a dokumentárně doloženy. Z nedávné minulosti je dobře znám případ z roku 1978, kdy bulharský disident Georgi Markov byl zavražděn v Londýně pomocí otráveného deštníku. Rozkaz podepsal tehdejší šéf sovětské rozvědky Vladimír Krjučkov - jak píše generál Pavel Sudoplatov, hlavní organizátor politických vražd ve 30. a 40. letech ve své knize Rozvědka a Kreml.

"Zvláštní operace", jak se eufemisticky říká politickým vraždám, nebyly zavrženy ani v postsovětských dobách. V roce 2005 v Kataru se stal obětí nastražené bomby bývalý prezident separatistického Čečenska Zelimchan Jandarbiev i se svou malou dcerkou. Vrazi - tři ruští agenti s diplomatickým krytím - byli chyceni, dostali v Kataru doživotí, ale záhy byli vyobchodováni Ruskem za nějakou protislužbu. Na letišti v Moskvě na ně čekal červený koberec a ministr obrany Sergej Ivanov je vítal jako hrdiny, jež splnili rozkaz a svou povinnost vůči vlasti.

Ostatně i samotný nebožtík Alexandr Litviněnko, než přeběhl, nebyl vyslán na Západ s žádným menším úkolem, než zavraždit právě Borise Berezovského, před čímž ho sám varoval. V zemích, kde vládcové nedají za lidský život zlámanou grešli, kde silové struktury a zejména tajné služby jsou netransparentní a nekontrolované, stávají se politické vraždy přirozenou formou provozování moci. Žádný zvláštní výbor Státní dumy nikdy neposuzoval rozpočty zpravodajských služeb, nezjišťoval, jaký objem prostředků je vyčleňován na které "zvláštní operace". Rozpočet Federální služby bezpečnosti (FSB) zůstává státním tajemstvím. Kontrolu nad rozvědkou uskutečňují lidé, kteří přišli do Kremlu právě z FSB. Za těchto podmínek není divu, že každá špatně vysvětlitelná událost je přisuzována těm, kdo mají dlouhé ruce. Kdyby zítra skonal na infarkt nějaký známý kritik Kremlu, lidová "tichá pošta" by to vyložila jako další politickou vraždu na objednávku. Obyvatelstvo Ruska trpí mánií pronásledování a za vším vidí ruku Kremlu. Vinit v tom mohou Putin a jeho okolí jen sami sebe. Řekl přece jeden mudrc: "To, že trpíte paranoiou ještě neznamená, že skutečně nejste pronásledován."

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .