Pár obecných poznámek k Ústavnímu soudu

Ale v řadě případů je zapotřebí, aby pro předložený návrh hlasovalo devět soudců. Pak je ovšem otázkou, zda-li je dnešní stav vůči účastníkům regulérní, protože oni mají nárok na to, by o věci rozhodovalo všech 15 soudců. Není-li plný počet, může se to odrazit v jiném výsledku, než kdyby hlasovali i ti, kteří dosud jmenováni nejsou.

Jak víme, diskuse o Ústavním soudu, vyvolaná jeho letošní radikální obměnou a komplikovaná i určitými názorovými rozdíly mezi novým prezidentem republiky a většinou senátorů, se točila především kolem osobních a odborných kvalit Klausových kandidátů na funkci ústavních soudců. Mluvit o lidech je vždycky populárnější, než vést debatu věcnou, ne-li už přímo ideovou. A tak si jen málokdo uvědomuje, že dlouhými devíti paragrafy zaujímá Ústavní soud v naší ústavě více než polovinu prostoru, věnovaného veškeré soudní moci.

V těchto ustanoveních je funkce Ústavního soudu popsána tak podrobně, že není těžké zjistit, kde se práce dosavadního Ústavního soudu od těchto ústavou vytčených úkolů lišila. Mnohokrát se tam totiž řešily spory, které přísluší jiné soudní instanci, nejvýš Nejvyššímu soudu a pravděpodobně i Nejvyššímu správnímu soudu, s nímž sice ústava v článku 92 počítá, ale jeho funkci neupřesňuje a mluví o něm jen jakoby mimochodem právě v souvislosti se soudem ústavním. Není proto divu, že veřejnost neví o Nejvyšším správním soudu ani to, zda-li vůbec existuje, natož zda-li a jak prakticky funguje.

Zato Ústavní soud, při jehož sestavení měl bývalý prezident Havel velmi šťastnou ruku, se dostal až do poněkud nedůstojné pozice. Někdy byl pejorativně označován za jakousi třetí komoru Parlamentu, jindy za čtvrtou soudní instanci, přičemž jeho výsadní postavení orgánu na ochranu ústavnosti tím bylo rozmělňováno. Je paradoxní, že k nesprávnému využívání Ústavního soudu docházelo právě proto, že jeho vynikající osobní obsazení dávalo největší záruku práva v této zemi a suplovalo tím četné nedokonalosti běžné justice.

A zde se, marná pomoc, nakonec přece jen dostáváme k těm personáliím. Václav Havel před deseti lety přihlížel při jmenování ústavních soudců, tehdy ještě bez Senátu, který neexistoval, k osobnostním a nikoliv k politickým kvalitám jednotlivých kandidátů. O tom se mohl přesvědčit každý z nás, kdo se s kterýmkoliv ústavním soudcem někdy sešel. Nebylo bez významu, že někteří zažili na vlastní kůži exemplární bezpráví komunistických kriminálů a prošli ničím nezastupitelnou reflexí dlouhé vazební či samovazební izolace. Jiní měli za sebou rovněž nezastupitelnou zkušenost z emigrace a jiní zase jako soudci z povolání už dobře znali, co to znamená potýkat se s pochybnostmi nad konkrétními případy, které spravedlivé rozhodnutí nutně provázejí.

Jestliže Václav Klaus prohlásil určitou monolitičnost ve vztahu k pravdě, která bývalé ústavní soudce nesporně spojovala, za málo pestrou společnost, byl to zřejmě další z jeho omylů, vyplývajících z převážně politického nazírání věcí a z toho vyplývajícího založení jeho osobnosti. Není asi daleko od pravdy domněnka, že podle jeho představ by měl Ústavní soud takříkajíc vyváženě reprezentovat nejrůznější politické směry v této zemi. Možná i komunisty a kdyby na to přišlo, třeba i sládkovce. Ale nejen to.

Vzhledem k tomu, že ústavní podmínkou pro výkon funkce ústavního soudce je vysokoškolské právnické vzdělání, měla by se podle Klause ta pestrost odrážet i v různých právnických odvětvích, která by ústavní soudci zastupovali. Zde je ovšem dost nepochopitelné, že mezi Klausovými kandidáty zatím nebyl ani jediný soudce, ale naopak hned několik advokátů, jeden dokonce se zřetelnou proticírkevní specializací a jiná zase s vyhraněnou specializací na obhajování jediné etnické skupiny.

Je zajisté na místě námitka, že pro funkci ústavního soudce se nejméně hodí advokát, protože toto jeho životní povolání logicky nevede k objektivitě a k nestrannosti, ale k obhajování zájmů jeho klienta. To skutečně bývalý politický vězeň má k žádoucí životní moudrosti blíže, jenže takový už se mezi Klausovými kandidáty nevyskytuje ani jediný. Zde není od věci připomenout zdánlivě aforistický, ale přitom hluboce pravdivý výrok předsedy Soudcovské unie, který o prioritách soudcovské práce napsal před časem do deníku Právo přibližně toto: "Pro soudce je rozhodující osobní čestnost, nestrannost, široké vzdělání a zkušenost. Přidá-li se k tomu nějaká ta znalost paragrafů, nemůže to být na škodu". Konec citátu. Což by mělo platit pro všechny soudce, hlavně však pro ty ústavní.