Papež a Latinská Amerika

Pontifikát Jana Pavla II. byl dlouhý a tak se mnozí přiklánějí k tomu, aby příští byl kratší. To lze ovlivnit věkem nově zvoleného papeže, kterému by nemělo být v takové případě méně než 75 let. Další otázkou je, zda má být nový papež podobný Janu Pavlu druhému. Totiž jestli má být cestovatel nebo se spíš věnovat řízení církve z Vatikánu. Podle některých kardinálů byla právě vnitřní správa Vatikánu za posledního pontifikátu trochu zanedbávaná.

Lze předpokládat, že pokud nebude nový papež z Itálie, bude více cestovat. A poslední velkou otázkou, která tak trochu souvisí s předchozí, je, odkud má nový papež pocházet. Nebylo by asi dobré, aby papežovou vlastí byla nějaké velmoc nebo aby byl příslušníkem některého velkého katolického řádu. To proto, aby původ nebo příslušnost k řádu neovlivnily výkon papežské moci. Nový papež by měl odpovídat potřebám dnešní doby, měl by být intelektuálně i morálně na výši. Měl by umět nejméně několik jazyků a měl by mít charisma duchovního vůdce. Takový papež se ovšem po Janu Pavlovi bude hledat jen velmi těžko.

Nebudou-li kardinálové chtít papežem výhradně Itala, nabízí se jim velký výběr kandidátů z Latinské Ameriky. Po násilné katolizaci indiánských kmenů v 16. století je to nejkatoličtější území na světě a Brazilci jsou nejkatoličtější národ. Zdálo by se logické, že by nový papež měl pocházet z této bývalé portugalské kolonie. Však také Brazílie má svého kandidáta. Je jím kardinál Claudio Hummes, který je znám jako velký obhájce chudých a přísný kritik porušování lidských práv.

Brazílie je z hlediska víry typický státem Latinské Ameriky. Nehledě na počet věřících má jenom osm kardinálů, z nichž čtyři nemají pro svůj vysoký věk právo volit nového papeže. Pro srovnání: Spojené státy mají 67 milionů věřících ale 13 kardinálů. Podobně je tomu i s nízkým počtem blahoslavených a svatých, zejména mezi indiány, mestici, černochy a mulaty. Teprve za pontifikátu Jana Pavla II. se začaly jejich počty zvyšovat.

Katolické náboženství v Latinské Americe se téměř ukázkově spojuje s vírou původních obyvatel a dovezených černošských otroků. Panna Marie je tak trochu předkolumbovskou bohyní úrody a domorodí kouzelníci zaříkávají nemoci mimo jiné i pozměněnými katolickými modlitbami. Ve velkoměstech jižní Ameriky, jejichž počet roste, přibývá bezvěrců. Abychom zůstali u příkladu Brazílie, vzrostl jejich počet za posledních patnáct let ze čtyř a půl na sedm procent. Lidé také přecházejí z katolictví na jiné víry, nejčastěji k evangelíkům. Za posledních patnáct let jejich počet stoupl o plných deset procent na 15 procent obyvatel. Tak je tomu v Brazílii, ale v jiných latinskoamerických zemích to nevypadá jinak.

Chudoba, kterou trpí masy Latinoameričanů, vede k radikalizaci postojů. Věřící se snaží obejít příkazy z Vatikánu o používání kondomů, o potratech, o rozvodech a dalších věcech, které jim ztěžují život. Stranou nezůstávají ani katoličtí pastýři. Někdy je uženou k smrti zabijáci místních boháčů, jindy se dostanou do politiky, jako třeba pět duchovních v Nikaragui za vlády Sandinistů nebo jako byl president Haiti Jean Bertrand Aristide. Vatikánu se ovšem nelíbí idea duchovního jako politika. Život si ale nedá poroučet. Právě v Latinské Americe vznikla mezi duchovními nová odnož víry tzv. teologie osvobození.

V ústech některých pastýřů hřmí bojovně, v jiných vyznívá umírněně. Ve skutečnosti je odrazem bídy, v níž žijí miliony obyvatel. Při nejlepší vůli to nemohou spravit ani spanilé jízdy papeže do zemí postižených chudobou. Za 26 let pontifikátu navštívil Jan Pavel II., kterému se už dostalo přídomku veliký, stovku zemí. V Latinské Americe býval nejčastěji v Mexiku - celkem pětkrát a v Brazílii - celkem čtyřikrát.

V začínajícím tisíciletí se přesune důležitost katolictví z Evropy do rozvojových zemí. A tomu se budou muset přizpůsobit i kardinálové při volbě příštích papežů.