Pandořina skříňka

Dostávám i korektní projevy nesouhlasu s tím, co o tomto tématu říkám. Ale ty mimořádně zlobné, ty se vždycky vztahují k němu. Protože jsou nejagresivnější nemohou být nejchytřejší, to je jasné: hněv je špatný rádce. Pisatelé a pisatelky vždycky zpochybňují mou kompetenci. Mluvím prý o tom, co jsem nezažil, zatímco oni pamatují. Popisují mi svůj pohnutý osud, který je i osudem národa v malém, a předpokládají, že o tom nic nevím.

Kus pravdy mají v tom, že mé souvislé vzpomínky začínají až heydrichiádou, ale jinak o tom vím leccos. Určitě víc, než mi říkají jejich vzpomínky. A taky jsem leccos zažil. Táta byl odbojář, nacisté ho odsoudili pro velezradu na pět let. On z toho vydržel dva roky. Pak v tom jejich kriminále umřel.

Marně vysvětluji svým zlobným kritikům, že znalost dějin se opírá o víc než jen o vzpomínky pamětníků. I kdyby, jsem oproti nim ve výhodě, protože znám vzpomínky mnohých. A nejen těch od nás, ale i těch z druhé strany. Moji oponenti to nechtějí slyšet a nejde jen o seniory. Dnešní mladí toho moc o minulosti nevědí. Ona je taky moc nezajímá. Je příliš složitá, plná rozporů, odporujících si výkladů a navíc je vzdálená. Vyznat se v ní je pracné. Často mají potíže už s tou předlistopadovou. A pokud jde o stýkání a potýkání česko-německé, odpovídají jejich představy většinou těm, které mu předkládají moji rozhněvaní kritikové.

Česko-německé soužití, o jehož ztroskotání se přičinil nacismus a které jsme dokonali vyhnáním, je prostě tématem, o němž se u nás rozumná řeč většinou nevede. Nejde to. Je to obrovské břímě, které zatěžuje nejen naši politiku, ale i naši mysl. Abychom totiž obhájili náš většinový postoj, musíme trvat na předpokladech, které nelze racionálně zdůvodnit. Psychologicky to chápu. Je za tím hněv a hlavně strach. Dobrým rádcem není ani jedno ani druhé.

Je zajímavé, že polsko-německému dialogu se daří líp, i když polská oběť byla mnohem větší. I u nás jsou ostrůvky, kde česko-německý, dokonce česko-sudetoněmecký dialog probíhá přirozeně, aniž by se vyhýbal bolestem na obou stranách. A ale to jsou ojedinělé výjimky, o něž se většina nezajímá, případně je podezírá.

Ani zde, v redakci našeho pořadu, nejsme v této věci zajedno. Nedávno se kolega Petr Holub vyslovil uznale o českých a německých politicích (jmenovitě o pánech Špidlovi a Schröderovi) za to, že svými prohlášeními moudře předešli otevření Pandořiny skříňky. To byla podle řecké mytologie skříňka, v níž byly ukryty všechny lidstvu neznámé strasti, vlastně všeliké zlo. Kolega Holub tím patrně mínil veškerý hlubinný negativní potenciál, který je v podloží česko-německých vztahů.

S kolegou Holubem zřejmě nejsme zajedno v názoru, jak s takovou skříňkou nakládat. Neotvírat je zajisté lepší než otvírat., jenže malér je v tom, že se skřínka občas ráda otvírá takříkajíc sama od sebe. Příklad, jeden z mnoha: Ti starší si snad vzpomenou, jak hermeticky byla tato skříňka v jugoslávském vydání uzavírána za Titových časů. A vida, otevřela se a my nestačili zírat. Pandořinu skříňku je lépe opatrně demontovat.

Představte si, že máte v domě barel plný benzínu. Není dobře utěsněný. Ano, je záhodno v jeho blízkosti nekouřit, odhánět děti a chodit kolem raději po špičkách. Ale to není to nejlepší zacházení. Ten krám musí prostě z baráku pryč!