Palacký, Masaryk a Klaus

Česká protirakouská historiografie však stále zdůrazňovala, že různé nezdary plánů na reorganizaci Rakouska vedly nakonec Palackého k revizi tohoto názoru, což se pak vtělilo do stále opakovaného výroku "Byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm".

Odmysleme si však v celé té věci pojem habsburského Rakouska, či později Rakousko-Uherska, a zamysleme se nad obecnějším pochopením toho, co před sto pětapadesáti lety Palacký do Frankfurtu napsal. Kromě jiného upozornil i na ruské nebezpečí a to těmito slovy: "Víte, pánové, která mocnost drží všechen veliký východ našeho dílu světa. Víte, že tato mocnost stala se již dávno nebezpečnou svým sousedům. Každý krok, kterýž by na této cestě dále ještě učinila kupředu, hrozí během čím dále rychlejším zploditi a založiti univerzální monarchii, to jest nepřehledné a nevyslovitelné zlo, neštěstí bez míry a hranic, jehož bych já, Slovan tělem i duší, pro dobré lidské těžce želel - byť i tato monarchie prohlašovala se za slovanskou".

V závěru dopisu pak Palacký vyslovuje myšlenku v pravdě prorockou: "Pomyslete si říši rakouskou rozdělenou na množství republik a republiček. Jaký to milý základ k univerzální ruské monarchii!"

Historici a politologové nejrůznějších zemí, kteří dodnes litují rozpadu Rakouska-Uherska, obviňují často z jeho rozbití Tomáše G. Masaryka. Nahlédneme-li však do Masarykovy knihy Nová Evropa, v níž koncem první světové války načrtl svojí představu o poválečném uspořádání našeho kontinentu, najdeme tam i věty, které vůbec nevylučují nějakou středoevropskou federaci. Masaryk jen vyslovuje pochybnosti, že by jejím nositelem mohlo být habsburské Rakousko-Uhersko. Neboť jak píše, "skutečná federace národů nastane teprve tehdy, až národy budou volné a samy se spojí".

Touto větou z osmé kapitoly Nové Evropy si můžeme vysvětlit překvapivá svědectví malíře Oskara Kokoschky a německé historičky Elizabeth Wiskmannové, před nimiž Masaryk v posledních dvou letech svého života často federace svobodných národů.

Zjišťujeme tak, že i Masaryk vlastně přijal základní Palackého tezi z dopisu do Frankfurtu o nutnosti většího útvaru mezi Německem a Ruskem. A zde je na místě připomenout i knihu "Rekviem za mrtvou říši", kterou napsal francouzský historik maďarského původu Francois Feitö. U něho jde nesporně i o sympatie k habsburskému rodu, ale z čistě geopolitického hlediska se i on názorům Palackého a Masaryka hodně přibližuje.

Poslyšte citát: "Ke zrušení Rakousko-Uherského státu došlo v době, kdy světová ekonomika rychle spěla k utváření velkých celků. Pojednou tu byla mozaika státečků, o nic homogennějších, ani méně , státečků opilých vítězstvím svých nacionalismů a spěchajících uzavřít se každý do svých, proti všemu zdravému rozumu vytýčených hranic... Je až příliš banální konstatovat dnes, že totální vítězství z roku 1918 a z něho vyplynuvší mírové smlouvy, položily základ k nestvůrnému německému neoimperialismu ztělesněného Hitlerem a potom k expansionismu Sovětského svazu, který odměnou za svůj podíl na vítězství nad Hitlerem mohl pak zabrat takřka celou střední Evropu". Potud tedy Francois Fejto v úvodu ke knize Rekviem za mrtvou říši. Už dávno před ním - roku 1978 - maďarský politolog István Bibó napsal rovnou: "Poslední světová válka by pravděpodobně nevypukla, kdyby byla ve Střední Evropě existovala silná federace, byť by to byla i jen federace Československa, Polska a Maďarska. Taková federace však neměla čas vzniknout".

Jaké to přímo historické výzvy pro prezidenta Václava Klause, který se stále staví zády k vytvoření takovéto federace, zvané nyní Visegrádská čtyřka, pro níž v roce 1989 vznikly tak příhodné podmínky, jaké zde před tím nikdy nebyly. Poláci a Maďaři k nám jako velvyslance s otevřenou náručí poslali vynikající bohemisty Balucha a Vargu, ale Václav Klaus stále chtěl uniknout tomuto těsnému spojenectví, abychom my byli v západních strukturách první.

I při svých nedávných cestách na Slovensko a do Polska musel vysvětlovat, proč má tak chladný vztah k Visegrádské myšlence a stále jen opakoval, že bychom význam takového útvaru neměli přeceňovat. Zašel dokonce tak daleko, že v té souvislosti mluvil jen o našich dnešních přímých sousedech, čímž jakoby vůbec nepočítal s Maďarskem, na němž by nám mělo také a dokonce mimořádně záležet.

Nezbývá, než při jménu otce národa Palackého i prezidenta osvoboditele Masaryka, vyzvat dnešního prezidenta k tomu, aby se zamyslel nad jejich názory o potřebnosti většího celku uprostřed Evropy a to i v rámci Evropské unie, a aby v duchu, jím tak často hlásaných českých národních zájmů, nekladl Visegrádu do cesty zbytečné překážky.