Palach a ti druzí

Mně bylo ovšem tehdy jen o něco málo víc. Asi jako Palachovi, který byl na podzim roku 1968 pár týdnů na vinobraní ve Francii. Tenkrát by byl venku bez větších problémů získal stipendium na jakékoli vysoké škole a mohl by studovat svobodně cokoliv. A pak by se mohl ucházet- podobně jako to loni udělal Jan Švejnar, ve své vlasti třeba i o prezidentský úřad.

Jenže Jan Palach se vrátil. Ani v tom ovšem nebyl výjimkou: z těch dlouhých prázdnin se nakonec vrátila většina. Jen málokteří ale s odhodláním přesto nerezignovat. Do tohoto Palachova obrazu beze zbytku zapadá jeho teprve letos ve složce STB objevený návrh na obsazení rozhlasu, odkud by "malá skupinka studentů vysílala výzvu ke stávce za zrušení censury a za Smrkovského" A doufala, že ji tam přijdou podpořit davy studentů z blízké VŠE. "Leden 68 začal shora, leden 69 může začít zdola", končí Palachovy řádky, adresované tehdejšímu studentskému vůdci Lubomíru Holečkovi. K tomu se ale buď nikdy nedostaly, anebo, jak tvrdí tehdejší studentský aktivista a dnešní velvyslanec na Ukrajině Jaroslav Bašta, je Holeček nebral vážně. Každopádně linkovaný papír, na kterém byly napsány, skončil v universitním archivu a o rok později jej zabavila tajná policie.

Na stejný linkovaný papír napsal Palach jen o deset dnů později svůj manifest "Pochodeň číslo 1". Pět dnů v něm dal úřadům na to, aby odvolaly cenzuru. 20. ledna se veřejně upálil Josef Hlavatý. 25. února Jan Zajíc. 4. dubna Evžen Plocek. 20. ledna 1969 zvolil smrt sebeupálením před budovou národního muzea v Budapešti na protest proti okupaci Československa maďarský student Sándor Bauer. Jistě: přísně vzato to nebyli členové žádné organizované skupiny. Ale Palachovu štafetu převzali a zaslouží si nepochybně naši úctu.

Totéž ovšem platí i o dalších, dnes neoprávněně opomíjených osobnostech: Už čtyři měsíce před Palachem se na protest proti okupaci Československa upálil na varšavském stadionu za přítomnosti desetitisíců lidí včetně stranického vedení otec pěti dětí Ryszard Siwiec. Než to udělal, rozhodil kolem sebe letáky, kritizující polský podíl na invazi do sousední země. Siwieckého oběť se ale podařilo tehdy ututlat: I polská redakce RSE považovala tuto zprávu za podvrh a uvěřila jí teprve, když stejným způsobem zahynul Jan Palach.

Proč? Byl to nepochybně teprve fakt, že Jan Palach byl v Praze pohřbíván jako národní hrdina, co způsobilo, že se režim neodvážil prohlásit ho za šílence, kterému přeskočilo. Národ Palachovu oběť přijal. Zrodila se novodobá mučednická legenda. Že přetrvala i následná léta, kdy se o ní nesmělo veřejně mluvit, dokazuje tzv. Palachův týden, od něhož v těchto dnech uplynulo dvacet let a kdy lidé uchopili jeho odkaz a přestali se bát, Podrobnosti o Palachově životě a návrzích na konkrétní odbojové akce, které loni a letos vycházejí najevo, Palachově legendě neškodí, ba právě naopak: činí ji věrohodnější.

Právě kvůli Janu Palachovi je ale na místě připomínat si i všechny další oběti protestů proti komunistickým lžím: smrt veřejným sebeupálením zvolil v roce 1972 devatenáctiletý Litevec Romas Kalanta, v roce 1976 východoněmecký evangelický farář Brüsewitz, o dva roky později ukrajinský inženýr Oleksa Hyrnik, a ještě v roce 1980 polský pekař Walenty Badylak. Je to důležité zvlášť v zemi, jako je tato, kde jsou komunističtí funkcionáři schopni dodnes tvrdit, že dřívější režim vlastně nebyl tak špatný. A v časech, jako jsou ty dnešní, kdy jim hospodářská situace bude zdánlivě nahrávat.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .