Pákistán na cestě k demokracii

7. červenec 2006

Zdálo by se, že po lednovém vítězství hnutí Hamas v palestinských parlamentních volbách už americkou administrativu přešla chuť na demokratizaci islámského světa. O Iráku, kde mají Američané své vojáky ani nemluvě.

Vloni v Egyptě mohli díky americkému tlaku v napůl svobodném hlasování kandidovat - a celkem uspět - kandidáti fundamentalistického Muslimského bratrstva. Ani tato země tedy zatím není příkladem prospěšnosti demokracie v prostředí, kde proti vojenským nebo jiným nedemokratickým vládám obvykle nestojí obrýlení liberálové v oblecích, nýbrž islamisté, kteří po svém vítězství už obvykle žádné další volby nepřipustí.

Prezident George Bush, který před lety zvítězil ve volbách na základě slibu, že se bude více věnovat domácím záležitostem než jeho předchůdce Bill Clinton, však očividně neztrácí naději, že jednou se o něm bude mluvit jako o tom, kdo začal proces šíření demokracie v islámské oblasti.

Nyní se americká pozornost zaměřila na Pákistán. Pákistán je země, která vznikla teprve před necelými šedesáti lety. A i když její zakladatelé snili o vytvoření vzorového muslimského státu, dnes se nemůže chlubit zvláštními úspěchy. Patří jednoznačně mezi chudé země, které nedokázaly zajistit ani základní zdravotní péči nebo vzdělání pro své obyvatele. Takových států bychom samozřejmě našli třeba v Africe mnoho, a pravděpodobně v ještě horším stavu, ale Pákistán z hlediska amerických zájmů představuje poněkud jiný případ. Tato země sousedí na severo-západě s Afghánistánem, a některé pohraniční oblasti, zejména takzvaný Wazíristán, patří k rejdištím nejrůznějších islámských fundamentalistů. Velký vliv tu má především sílící Tálibán, který sem proniká z afghánské strany. Podle mnoha názorů zde spolehlivou skrýš nacházejí také lidé z Al Kajdy, zdaleka nejen Pákistánci, ale i Arabové, Čečenci nebo Uzbekové.

Dnes stojí v čele Pákistánu generál Parvíz Mušaraf, který se k moci dostal před sedmi lety nekrvavým pučem. Jeho oficiálním titulem je prezident, ve své funkci se nechal potvrdit lidovým referendem v roce 2002, a i když tehdy zahájil pomalý návrat k normálu, rozhodně nepatří mezi standardní demokratické politiky.

Důvod, proč nachází podporu u mnoha Pákistánců, je stejný, proč s ním rádi spolupracují i Američané. Kdyby v Pákistánu nevládl on, země by se čím dál více propadala do chaosu a především dostávala by se pod vliv islamistů. Američané ale přesto trvají na tom, že podobně jako v Egyptě, je potřeba přejít postupně na standardní demokratické postupy.

Je možné, že současná americká administrativa opravdu věří neo-konzervativní představě o blahodárnosti volného trhu a demokracie západního typu, ať už je aplikujete kdekoli na zeměkouli. Jinou možnou odpovědí je, že Američané vidí, že ani Mušarafova polovojenská vláda v zemi nezajistila dlouhodobý klid. Podívejme se na to, co se v Pákistánu v posledních letech děje - jako nejextrémnější příklad si vezměme právě zmíněný Wazíristán u afghánských hranic.

V některých okresech na severozápadě Pákistánu je zakázaná hudba a televize. Obchody pětkrát denně musejí zavřít, aby umožnily zákazníkům a zaměstnancům pravidelnou modlitbu. Ulicemi jezdí náboženské patroly a kontrolují, jak se lidé, zejména ženy chovají a oblékají. Jestli vám to připomíná zprávy z Afghánistánu konce 90. let, pak to není náhoda - Tálibán zde má velké slovo a dokonce je u některých lidí oblíben. Wazíristán patří k těm nejchudším oblastem v Pákistánu, není zde nic, co by lidem dávalo naději do budoucna. Politické stranu jsou tu zakázané a neodvažují se sem ani novináři. Vraždí je nejen tálibánci, ale i armáda.

Pákistánská vláda do kraje poslala asi 60 až 80 tisíc vojáků, kteří tu mají bojovat s islámskými ozbrojenci. Metody, které při tom používá, jsou ale dosti nevybíravé a s každou následující akcí se více a více lidí přiklání k myšlence, že pod vládou islámských fundamentalistů by jim bylo líp. A tak lidé z Talibanu a Al Kajdy nacházejí u místních lidí nejen sympatie, ale i úkryt, zatímco pákistánští vojáci se často ani neodvažují vyjít ze svých kasáren.

Až do relativně nedávné doby tu největší slovo měli místní staršinové, kteří se setkávali ve velkých radách, takzvaných džirgách. Instituce místních předáků patří ke starým tradicím v celé oblasti. Pod tlakem talibánského násilí, ale i vládních zásahů se tato politická struktura začala rozkládat. Za poslední tři oky zde bylo zabito kolem sto padesáti předáků. Většinou pachatelé patřili k Talibanu, ale nikdo z nich nebyl zatčen, nikdo nestanul před soudem. Tálibán pod hrozbou smrti lidi nutí, aby se se svými spory obraceli na tálibánské komise, a nikoli na tradiční džirgy.

Před několika týdny přišla skupina vojenských i civilních činitelů s nápadem na zřízení jakési džirgy nového typu, která by zahrnula místní staršiny, ale i představitele armády, náboženských učenců a dokonce ozbrojenců blízkých Tálibánu. Okamžitě se objevilo podezření, že tento nápad ve skutečnosti pochází od Tálibánu samotného. Na druhou stranu to může být příznakem toho, že obě strany vidí, že ani po letech násilnosti ani jedna ze stran konfliktu neprosadí svou.

Je tedy možné, že je to první krok k nalezení východiska. Vojenská vláda generála Mušarafa ji očividně nevyřešila a dlouhodobě ji naopak zhoršila. Pokud by se část moci přenesla z Islámabádu do pohraničních oblastí, některé problémy by se mohly konečně začít řešit. Konec konců, ani staršinové nebyli v řešení místních problémů efektivní, často bránili šíření vzdělávacích institucí, elektřin nebo silnic, aby to neohrozilo jejich moc. Nová politická forma, která by umožňovala zapojení všech sil je tedy přinejmenším něco, co stojí za zamyšlení.

Co bude dál uvidíme tedy nejdříve příští rok, kdy se bude volit nový parlament, a Parvíz Mušaraf se bude muset ucházet o nový mandát nebo odejít. Je tedy možné, že ve washingtonské administrativě nesedí naivní ideologové demokratizace za každou cenu, ale skeptici, kteří usoudili, že možnosti vojenské vlády se v Pákistánu vyčerpaly a je třeba začít hledat nové cesty, i kdyby to mělo ohrozit americké zájmy v zemi.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci http://www.rozhlas.cz/cro6/audio/ Radio na přání

Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.