Pákistán - boje a Mušaraf

Mušaraf je totiž původně armádní generál, a právě z titulu své funkce se stal hlavou státu, když v roce 1999 provedl nekrvavý převrat v této nestabilní zemi. Nebylo to zdaleka poprvé, co armáda zasáhla do pákistánské politiky, ale generál Mušaraf byl tentokrát velmi důsledný a nechal se v roce 2002 zvolit v národním referendu prezidentem. Zároveň ovšem zůstal v čele armády a má tak své postavení velmi dobře pojištěné. Navíc krátce po Mušarafově převratu došlo k "11. září" a americké operaci proti Al Kajdě v Afghánistánu. Mušaraf tehdy uzavřel strategické spojenectví s Washingtonem, které dále posílilo jeho mezinárodní postavení a neutralizovalo velkou část západní kritiky.

Prezidentské hlasování bylo před pěti lety silně poznamenáno stížnostmi na volební neregulérnosti, a dá se čekat, že se tak bude dít i při příštích volbách. Ovšem tentokrát proběhne volba jinak, a to pomocí hlasování velkého volebního shromáždění složeného z obou komor parlamentu a čtyř velkých regionálních sněmů. Půjde tedy o průhlednější volbu, která vyžaduje mnohá jednání.

Zdá se, že opozice je ochotna s Mušarafem jednat. Má však podmínku, a to aby Mušaraf definitivně svlékl uniformu - tedy aby nestál jednou nohou v armádě a stal se plně politikem. Je zajímavé, že Mušaraf se uchází, pravděpodobně úspěšně, i o podporu dlouhodobě nejsilnější strany v tamním parlamentu, a to Pákistánské lidové straně. V jejím čele totiž stojí bývalá premiérka Benázir Bhuttová, nyní žijící v nuceném exilu. Mušaraf předem vyloučil kandidaturu exilových politiků, jako je expermiér Nawas Šaríf nebo právě Bhuttová, ale zároveň se s Bhuttovou minulý týden sešel v Abú Dhabí, aby s ní jednal o případné podpoře pro svou vlastní kandidaturu.

Sám pákistánský prezident je přístupný jednání také proto, že je už celé měsíce pod velkým tlakem ze strany veřejnosti. Mušaraf totiž odstranil z funkce velmi populárního soudce nejvyššího soudu Iftikhara Čaudrího, který veřejně kritizoval prezidentovu politiku. Prezident pak ovšem čelil velké nespokojenosti a otevřeným projevům odporu, a nakonec musel kapitulovat a Čaudrího vrátit zpátky do úřadu.

Pod tlakem je však nejen Mušaraf, ale celá politická scéna Pákistánu. Stát totiž čelí vzrůstající hrozbě ze strany islamistů, a to jak ve velkých městských centrech, tak i na venkově. Celý svět počátkem července sledoval týden trvající obléhání Červené mešity v centru Islámabádu. Tato modlitebna se spolu s přilehlou náboženskou školou stala centrem ideologického, ale posléze i ozbrojeného odporu proti Mušarafovu režimu, ale vlastně také proti celému pákistánskému politickému uspořádání. I když Mušaraf nabízel fanatikům zabarikádovaným v mešitě nejrůznější kompromisy, nakonec musel poslat armádu, aby zasáhla silou. Při obléhání mešity zahynulo více než sto lidí. Muži, kteří totiž stáli v čele vzpoury, většinou nestáli o to, aby kdokoli z přítomných přežil, šlo jim o tom, aby rozpoutali další vlny protivládního odporu ze strany radikálních muslimů.

K žádnému celonárodnímu povstání dosud nedošlo, ale napětí je v zemi i tak veliké. Pákistánská armáda, která ještě nedávno byla rozložená hlavně na severovýchodě v Kašmíru, o který Islámabád vede spor s Indií, totiž opět přesouvá své síly na jiný úkol. Musí totiž čelit islamistům na severozápadě, v kmenové oblasti Wazíristánu.

Tato chudá provincie přiléhá k Afghánistánu, a je rejdištěm mnoha sil, které patřily či patří k afghánskému hnutí Táliban. Současná afghánská vláda opakovaně Pákistán obvinila, že jeho potírání Tálibů na pákistánském území je zcela nedostatečné, a že Tálibán nachází pro své operace v Pákistánu bezpečné zázemí. Nevoli v Pákistánu vzbudil také americký prezidentský kandidát Barrack Obama, který v televizní debatě zopakoval stejný názor, a prohlásil, že USA by měly provést vlastní ozbrojené operace ve Wáziristánu a to třeba i bez konzultace s Pákistánem. Bylo to nepochybně řečeno v rámci rozjíždějící se kampaně, ale přece jen to odráží americkou netrpělivost s neschopností pákistánské armády toto území, na kterém se pravděpodobně skrývá i Usáma bin Ládin, dostat pod kontrolu.

Proslýchá se, že na vině jsou někteří členové pákistánské tajné služby, která je už od 80. let infiltrována islamisty. Rozvědka se tehdy podílela na potírání sovětské armády v Afghánistánu, a to i za americké spolupráce. Ostatně i jeden z vůdců vzpoury v Červené mešitě se nijak netajil svými dobrými kontakty v tajných službách.

Věc však bude přece jen o něco složitější, a nezáleží jen na vůli rozvědky. Wáziristán je území těžce přístupné, ve kterém se převaha půlmilionové pákistánské armády nemůže projevit, a to přesto, že vojáci v horském terénu používají letectvo a dělostřelectvo. Právě v posledních dnech pákistánská armáda hlásila nejméně 12 zabitých islamistů, a od dobytí červené mešity jich je už asi 200, přičemž jsou mezi nimi i Čečenci a Arabové z jiných zemí. Ovšem je jasné, že tento boj není možné vyhrát jen vojenskými prostředky.

V minulosti zde armáda už operovala, a situaci vyřešila poněkud problematickou dohodou s místními kmenovými předáky, kteří měli část boje s islamismem převzít na sebe. Tito staršinové asi nebyli těmi pravými pro tento úkol, protože právě po červencovém incidentu kolem Červené mešity své závazky vůči vládě odvolali. V poslední době připouštějí terorizování obyvatelstva samozvanými mravnostními milicemi, které například vynucují zákaz hudby a přísně trestají porušování nejrůznějších zákazů, tak, jak jsme to ostatně znali i z Afghánistánu před rokem 2003. Vláda také musela stáhnout své pracovníky, kteří očkovali děti proti obrně. Vesničané však začali zdravotníky ohrožovat na základě zvěsti, že jde o americké agenty, kteří chtějí způsobit neplodnost zdejšího obyvatelstva a uškodit tak islámu. Zdá se, že Pákistán čeká ještě dlouhá cesta.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .